Po návštěvě speciálního „Oddělení proudění vzduchu“, které sídlí v sektoru X ruzyňského letiště, jsem pln obav, jelikož takový odbor – bohužel – pracuje přesněji než výstřihy rosniček na Primě. Definitivně jsem pochopil, že se pouštíme do velikého dobrodružství, jež může skončit poslední písní anebo taky ne.
Podle aviatiků přibližně v jedenadvacet hodin dvacet minut středoevropského času – podle mých výpočtů bude v tu chvíli na pódiu paradoxně Jiří Suchý — dorazí nad Kampu zuřivá bouře. Ohlásí ji blesky, jež se ovšem nezkříží do tvaru červeného X, z čehož diváci pochopí, že nejde o součást show, ale o přírodní katastrofu.
Noty dobrovolně opustí pulty muzikantů, vznesou se nad hladinou Vltavy, aby v ní vzápětí nenávratně zmizely. Jelikož jde o jedinečná aranžmá jen pro tento koncert a jejich opisy neexistují, znamená to, že tuhle legraci si napříště zopakují tak jedině plotice u Roztok, a to za předpokladu, že mají po ruce taky nějakého toho Martina Kumžáka, který by to s nimi nazkoušel stejně dokonale.
Vůbec, kapele, pokud to přežije, budu děkovat až do vánoc. Poslyšte, oni si na zkoušce rozdají nohy, navzájem se vůbec neznají, dirigent mávne a z Ničeho je najednou Něco! Z ticha vyvstane jediné tělo hudby, jež hřmí, pláče, je nervní i lyrické … Jsou věci na tom světě, kterým nechtějme rozumět. Konečně, Kryštof Marek, jeden z aranžérů, má svůj vlastní big band, ale svěřil mi, že ten zázrak sám taky nikdy nepochopil.
Bylo mi fantastické pozorovat nesmrtelného Žlutého psa Ondřeje Hejmu anebo perfekcechtivého Roberta Nebřenského, jenž před osmi lety zazimoval skupinu Vltava, protože neměl už sílu trmácet se z klubu do klubu po cestách, které cestáře nikdy neviděly. Bylo mi dojemné sledovat je během zkoušky, jak s odstupem zjišťují, že vlastně kdysi složili báječnou muziku, a to, že jejich píseň neumřela, že má svou zákonitost.
Dnes ráno jsem četl v novinách, že turečtí archeologové našli na hoře Ararat zbytky Noemovy archy. Napadlo mě, co zbude na Kampě po nás. Mně by stačila dobrá vzpomínka. Ačkoli naše předpověď není vpravdě bůhvíjaká, přál bych si, aby, až vyloví dva téměř bezdeché české dechaře v Hamburku, kam je odnese proud, aby řekli:
„Es war teuflisch geschäft. Aber es war super.
Tohle byl dost ďábelskej kšeft. Ale stálo to za to.“
