Smutný paradox celé naší generace: v listopadu 1989 jsme z této země vykopali Marxe, abychom se osvobodili z ruského područí zpět do náručí demokratické, západní civilizace, a teď k nám Marx kráčí se vší parádou zpět – právě z onoho Západu.
Evropská komise se ústy svého předsedy Jeana-Clauda Junckera přihlásila k Marxovu odkazu (zlí jazykové tvrdí, že nemohl být tento lucemburský eurofederalista při slavnostním odhalení čtyřmetrové čínské sochy německého sociálního blouznivce v Trevíru zcela střízliv, ale to není podstatné) a zbagatelizovala veškeré násilí a nesvobodu, které se ve jménu jeho učení děly po celé dvacáté století v podstatné části světa, včetně té naší.
Není pravda, jak v sobotu žvanil v Trevíru při slavnostním odhalení Juncker, že filozofa Marxe nelze hnát k odpovědnosti za zločiny, které se v jeho jménu později napáchaly. Stačí si přečíst poměrně krátký a úderný spisek zvaný Komunistický manifest.
V něm téměř všechno, co se stalo a co máme v historické paměti, je. Včetně metod třídního boje, neštítícího se jakéhokoli organizovaného násilí na vybraných skupinách obyvatel. Kdo chce ještě víc, nechť se pustí do Marxova Kapitálu, ale nechtějte, abych to někomu soudnému doporučoval. Na takové čtení je náš život opravdu příliš krátký.
Jean-Claude Juncker navíc není nějaký popletený levicový historik, ale tak říkajíc předseda evropské vlády, a musí tedy dobře vědět, že v případě Karla Marxe vůbec nejde o akademický spor o vlivu jeho učení na dějiny dvacátého století. I kdyby nakrásně žádný neměl, čemuž osobně nevěřím, Karel Marx je pro nás prostě symbolem komunistické tyranie, otroctví a nesvobody a takovým navždy zůstane.
Jeho teorie, ať byly modifikovány do jakékoli „národní“ varianty komunismu nebo socialismu, neodvratně a bezpečně končily krachem a bídou nejen materiální, ale také duchovní. Sovětský svaz, Severní Korea, Kuba, všechny varianty afrického komunismu nebo jihoamerického rovnostářského socialismu…
Novým evropským politickým liberálům občas pravičáci nadávají do neomarxistů. Především kvůli moderním politikám, jako je třeba gender, multikulti, uprchlická politika, zelená ideologie, popírání tradiční rodiny, třetí pohlaví, podpora Palestiny atd. Juncker díky oficiálnímu přihlášení ke Karlu Marxovi dal na toto, někdy možná i nespravedlivé neomarxistické nálepkování oficiální razítko. Ano, jsme noví marxisté, vzkázal nám. O čemž ostatně u některých z jeho evropských kolegů není už delší dobu vůbec pochyb.
Katarzi z Junckerova tajtrlíkování pod obří Marxovou sochou ovšem nevěřím. Nevěřím tomu, že k většině evropských elit dolehne skřípění zubů minimálně občanů zemí, kteří nedobrovolně žili pod Marxovou oficiální ideologií desítky let a kteří nemohou jinak než chápat Junckerův projev jako ponížení a urážku. Nevěřím, že by se proti němu postavila většina kolegů z Evropské komise a žádala jeho odstoupení. O vlivu Evropského parlamentu a jeho vůli vzepřít se nové marxistické módě si nedělám už vůbec žádné iluze.
Takže si ten svůj nový marxismus, soudruzi, užijte. Ale nedivte se, že s vámi nebudeme v pozoru zpívat Internacionálu. Nám stačilo.
Text vyšel také jako editorial nového tištěného Reflexu, kde je odhalení sochy Karla Marxe v Trevíru věnována pravidelná rubrika Causa.
