nahoru

Kritizovat Marxe za hrůzy komunismu je stejně scestné jako vinit liberální ekonomy z vražd Pinochetova režimu

Pavel P. Kopecký9. května 2018 • 13:02
Karlu Marxovi odhalili 5.5.2018, celých 200 let od jeho narození, v jeho rodném Trevíru kontroverzní sochu
Karlu Marxovi odhalili 5.5.2018, celých 200 let od jeho narození, v jeho rodném Trevíru kontroverzní sochu
• foto: 
ČTK

Rozličnými režimy nesčetněkrát zneužitý Svátek práce se letos v máji potkal s dvoustým výročím Karla Marxe (1818–1883). Výročím narození nesčetněkrát (re)interpretovaného, ba zneužitého myslitele.

Nejvýznamnější rodák západoněmeckého Trevíru, jenž se k němu (jistě i z komerčních pohnutek) hrdě hlásí, byl připomenut jak se patří. Zeširoka. Oficiálními oslavami, konferencemi a semináři, knížkami nebo novinovými články. Některé texty či vystoupení pějí ódy (připomíná se jasnozřivost Komunistického manifestu pro soudobý kapitalismus), jiné nemohou jednomu z nejchytřejších lidí 19. století přijít na jméno. Z toho nebo onoho úhlu – ač nezřídka při snaze o opak – dokládají, že si odkaz německožidovského intelektuála pro veřejný život svůj význam uchoval.

Pozoruhodnější mi ale přijde jiná obsahová rovina některých (ne)relevantních žurnalistických příspěvků. Jejich tvůrci nemohou za živého či mrtvého boha unést, že v rodném intelektuálově městě mu odhalili z Číny darovanou sochu a Marxův odkaz uctil sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kritika glorifikujícího aktu klesla občas pořádně hluboko. Jak se mohlo stát, že moderní konzervativec vyslovil uznání radikálnímu levičákovi, „otci komunismu“?! Vždyť jde o „urážku čtvrtiny občanů Evropské unie“, kteří „trpěli komunistickým útlakem, jejž pro ně Marx symbolizuje“!

Jsou snad ekonomičtí liberálové vinni vraždami Pinochetova režimu?

Pikantní na citovaném postoji je, jak se právě z něj řine totalitní myšlení. Nevím jistě, kterak čtenářům, leč autorovi tohoto komentáře nikdy dvakrát nehovělo, mluvil-li za něj bez svolení někdo cizí. A když dotyčný „přesně věděl“, co si o tom kterém problému myslí.

Dovoluji si však dodat podstatnější úhel pohledu. Našly by se zástupy z oněch pětadvaceti procent občanů EU (o zbývajícím segmentu nemluvě), jež bývalý režim jako epochu útlaku nevnímají. Nebo pokud, jak doufám, naopak ano, nespojují si jej s osobou Karla Marxe. Dávno, dávno mrtvého rozumáře a ideologa, jejž potkalo mnohé pronásledování konzervativních mocenských struktur. Zemřelého v bídném exilu.

Ke scestnosti černobílé novinářské pravdy, co prakticky neodděluje Marxe od Stalina, Mao Ce-tunga nebo Pol Pota, by se dalo vynajít argumentů až běda. Mezi ně by mohla náležet víceméně tatáž „logika“, jen dejme tomu aplikovaná na pionýry ekonomického liberalismu. Vždyť vzdělanci z počátku předminulého století jsou zde nezbytně vinni podílem na stabilizaci vražedného Pinochetova režimu, jenž po státním převratu poskytl hospodářský „polygon“ Friedmanovým žákům.

Marx jako Rousseau aneb F. L. Věk

Prolétla mi však hlavou barvitější, lépe srozumitelná paralela nejen (!) k dotčené nesnášenlivosti. Úkaz z počátku československé normalizace, pamětihodný obraz z Filipova seriálu F. L. Věk, vzniklého na motivy Aloise Jiráska, z něhož si mimochodem minulý režim také bez obtíží učinil „svého“ romanopisce „soudruha Jiráska“, byť šlo o jednoznačného konzervativního nacionalistu.

Nechme však Nejedlého s jeho snahou udělat komunisty pomalu i z Husa či Smetany spát. V dotyčném televizním příběhu se ústřední hrdina myšlenkově utká s představiteli tradiční habsburské byrokracie. Jsou to agresívní „mudrcové“, kázající (kde u nás jinde než v hospodě), že veškerá krev prolévaná toho času v revolučním „Frankreichu“ padá na hlavu zemřelého filozofa Rousseaua. Když si nesvedou poradit s protiargumentem, že takhle by se daly soudit hodnoty křesťanství dle řádění davu o bartolomějské noci, melou si jen dále svou. A začnou na Věka donášet vrchnosti! Jestli třeba není tajný jakobín nebo prostě podvratný živel. Ovlivněný možná proruskými weby, totiž, co to povídám – knihami démonizovaného nepřítele…

My a oni

Dějiny se vážně opakují. Stejně jako to naznačuje příběh z národního obrození, co se slovy o cenzuře a „zakázaných myšlenkách“ nevymezoval ani tak vůči minulosti, nýbrž nastupující přítomnosti. V ní hromada lidí našla svoje místo díky nehybnosti i přehlednosti „socialistického biedermeieru“. Aby se po Listopadu s radostí vyvinila rozdělením na „my a oni“.

Jenže teď jim zaběhaný rozumový poklid opět berou. „Oni“, emigranty zvoucí „marxisté“ v Bruselu, případně „oni“, Babiš s jiným Filipem. Nejspíše jim nezbude než v českém myšlenkovém rybníčku zase zmateně zapadnout do hospody…

Pavel P. Kopecký


Klíčová slova: Karel Marx, oslavy



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,750
22,010
29,360
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější