nahoru

Jak utéct vlastní demenci? Je pohřební bratrstvo řešením?

Jiří X. Doležal26. dubna 2018 • 16:30
Řeknou mi kamarádi, kdy mám zemřít?
Řeknou mi kamarádi, kdy mám zemřít?
• foto: 
Profimedia.cz

V dubnu bývá hodně sebevražd. Jaro probouzí v lidech psychotické noty. A tak i můj pracovní telefon v dubnu zvoní častěji než jindy a častěji než jindy musím v dubnu hovořit se starými lidmi, kterým to už úplně nemyslí. A s každým dalším takovým telefonátem na mne padá strach z vlastní demence. Není čas založit tradici pohřebních bratrstev?

Těch telefonátů je hodně, volají stařečci i stařenky a jistý komunikační problém je patrný už po pár slovech. Takže jsem dennodenně vystaven připomínce, že lidská duše je snad ještě křehčí než lidské tělo a že nikdo, absolutně nikdo z nás netuší, zda jej ve vyšším věku nepostihne úpadek intelektu. Ať už jako mírná kognitivní porucha, nebo rovnou jako demence. Dementních u nás máme sto padesát tři tisíc, lidí s mírnou kognitivní dysfunkcí ze stáří pak přes tři sta tisíc. Takže je zcela reálné, že demence postihne i mne. Nebo vás.

Růžová demence


Když někdy o tomhle svém strachu mluvím s přáteli, vždy mne utěšují. Říkají, že dementní člověk svou demenci nepozná, že je spokojený, když se nají a vyprázdní, a jinak je v pohodě, i když už mu to nemyslí. Říká se tomu „růžová demence“. Jsou to těšínská jablíčka, ne každý dementní svůj problém prožívá růžově a pro člověka, kterému to zatím myslí, je i představa růžové demence děsivá, děsivější než smrt.

A rozhodnout se, že v případě propuknutí demence spáchám sebevraždu, je sice možné, ale zcela neúčinné. Právě na takové myšlenky, na takovou potenciální záchranu totiž dementní zapomene nejdříve. A poznat, kdy se zabít v momentě, kdy mi to ještě myslí, ale cítím, že zítra mi to už myslet nebude? To je z říše fantazie. Tolik štěstí, abych ještě za příčetna poznal správný okamžik, nejspíš mít nebudu.


Děs demence


Ona růžová demence však opravdu nepostihuje všechny pacienty demencí trpící. I ti, kteří jsou kromě kognitivního propadu jinak psychicky zdraví, v demenci velmi často trpí. Trpí trvalou frustrací z opakovaných vlastních neúspěchů. Vyhodí nedopalek do koše a je požár. Dají si z lednice ohřát na vařič jídlo, ale zapomenou to jídlo přendat z umělohmotné dózy, ve které ho mají v lednici, do hrnce a plastová krabice se jim na vařiči rozteče žárem i s jídlem. Ztrácejí se ve městě, i na místech, která dříve dobře znali. A bolestivě zapomínají. Takže svou demenci prožívají více než úkorně, trpí. A pokud se k demenci přidají ještě další příznaky, mění se život v úplné peklo.

S hrůzou vzpomínám na starce, který mi telefonoval a navštěvoval mne pěkných pár měsíců. Někde získal neexistující telefonní číslo, o kterém si myslel, že je do Reflexu. A tak opakovaně telefonoval, proč mu to neexistující číslo nikdo nezvedá. Při asi třetím telefonátu se svěřil, že kvůli tomu dokonce podal trestní oznámení na operátora, protože si myslí, že mu spojení do Reflexu blokuje. S touto historkou zavítal i na besedu, kterou měl Reflex na severní Moravě. A nakonec začal v té věci telefonovat i do Respektu – naše časopisy se přece jmenují podobně. Ten stařec trpí, neustále naráží na nepochopení a neúspěch. Jeho vnitřní prožívání musí být úplné peklo. A nezavinilo to nic jiného než demence.


Kdo mě zabije?


Myslím, že v nedaleké budoucnosti už bude možné objednat si službu, která vás na zakázku na základě předem uzavřené smlouvy v případě demence usmrtí. Zatím však taková firma neexistuje. Chtít něco podobného po vlastních dětech je naprostá nehoráznost, požadavek neetický až opřesdržku. A já navíc žádné děti nemám. Možná je legitimní chtít něco takového po partnerovi, se kterým jsme prožili celý život. Ale já také žádného takového neznám. Pak jsem se ale doslechl o zvyku homosexuální komunity v USA v době, kdy přišel AIDS a homosexuálové na něj ve velkém umírali. O pohřebním bratrstvu.

Bývalo tam zvykem, že když už někdo na tom byl opravdu špatně, svolal večírek, s přáteli se opili a sešňupali a on se pak kdesi v ložnici otrávil. Uprostřed mejdanu. Mezi kamarády. Takže mě napadlo, že se svými nejbližšími přáteli, vrstevníky, uzavřeme takovou přátelskou dohodu. Pokud to na některého z nás přijde, tak ti, kteří na tom ještě budou dobře, svolají mejdan, a tomu, jehož demence je už tak pokročilá, že by tak nechtěl žít, řeknou, že přišel jeho čas. A přesvědčí ho, aby se co nejrychleji zabil. Po kamarádech je takovou službu mravně přijatelné chtít a je to asi jediná cesta, jak černé může demence utéct. 



Klíčová slova: demence, smrt, komentáře



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,830
22,140
29,040
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější