Ilustrační snímek.

Ilustrační snímek. Zdroj: Lenka Klicperová

JXD: Proč mám vlastně pomáhat Ahmedovi?

Ano, Ahmed má hlad. Dozvídám se to jednak ze stejnojmenného románu, za druhé dnes a denně ze zpráv. Situace na planetě je špatná, stamilióny lidí v Africe a Asii žijí v takové bídě, že se nikdy v životě dosyta nenajedí. Dosud mi však nikdo z aktivistů nejrůznějších pomocí pro Ahmeda nevysvětlil, proč bych Ahmedovi někde v Africe měl pomáhat zrovna já.

Seděli jsme v Opavě po promítání Nepřesaditelného v hospodě s místními novináři a intelektuály. Nesmírně jsem si to užíval, člověk nepotkává chytré lidi až zas tak často, aby si nevážil jejich přítomnosti.

Mezi přítomnými byl jeden muž, který se profesionálně věnuje charitě. Přesně takové charitě, jakou mám rád — místní a konkrétní, zaměřené na naše spoluobčany v nouzi. A jak se atmosféra uvolňovala, já si najednou dovolil položit mu jednu otázku, které mne kolem dobročinnosti trápí už dlouho.

Nadechl jsem se a povídám: „Proč mám vlastně pomáhat Ahmedovi?“ Myslel jsem to vážně a ptal jsem se nekonfliktně — ten můj známý pomáhá v rámci naší republiky našim lidem, což chápu. Ale tahle otázka mne trápí už dlouho. Vím, že v rozvojových zemích panuje obrovská bída. Ale ve všech problematických koutech v Africe a Asii, ať už je to Somálsko, Pákistán, nebo Burkina Faso, je dnes lépe než před příchodem Evropanů — „kolonialistů“.

Všechny místní kultury bez nejmenších rozpaků sáhly po vymoženostech kultury naší a začaly dle svých možností budovat náš, na technologii založený tržní svět. Před kolonialismem panovaly v Africe jen krev a slzy, stačí přečíst Livingstona. Před kolonialismem tam byla až děsivá dětská úmrtnost, permanentní násilí a bída dnes už stěží představitelné. Takže my jsme už rozvojovému světu pomohli — a fakt nemůžeme za to, že se mají blbě. Devadesát procent jejich problémů pramení z přelidnění — neboť jsme poskytli, většinou zadarmo, rozvojovému světu očkování. Rozvojový svět ale na oplátku nezměnil svou reprodukční strategii a způsobil katastrofické planetární přelidnění.

Rozvojový svět většinou nedokázal udržet na svém území stav bez trvalého násilí a většinou nedokázal vybudovat svůj systém lépe než tak, že tam stamilióny lidí trpí děsivou bídou. My jim poskytli léky i technologie — oni to nevyužili a značná část třetího světa tráví čas tím, že si vzájemně podřezávají hrdla. Ti nejpokročilejší, jako IS, pak podřezávají hrdla nám. Chápu dobročinnost jako samozřejmou povinnost. Proto měsíčně posílám malou částku Dobrému andělu, který finančně podporuje naše spoluobčany, především děti, co na ně dopadla bída kvůli rakovině nebo jiné závažné nemoci.

A pak mám tři oblíbené žebráky — lidi, které život semlel. Berlička — důchodce z Bubenče, jenž sotva chodí, Král Václaváku, který stává u metra Dejvická a občas prodává kytky, a pak Paní z pošty, jež před naší poštou prodává Nový prostor. Staří semletí lidé od nás, kterým kdo má, má něco málo dát — protože dostat se na dno je velmi snadné. A koneckonců nikdo z nás neví, zda tam neskončí taky. Takže těm třem dávám vždy, když je potkám, dvacku.

Proč ale, sakra, mám dávat peníze na to, aby nějaký Somálec dostal kozu, případně nějaký Afghánec byl symbolicky adoptován a platilo by se mu z toho vzdělání? Ano, když přijde v Pákistánu zemětřesení, na záchranářských pracích se má podílet celý svět. Ale takové věci, jako že je bída a panuje chaos a násilí — v těch rozvojovému světu pomoct nemůžeme, poměry u sebe doma mají přesně takové, jak si je vybudovali. A je jich tolik, že absolutně nemáme šanci se postarat o všechny — ať už zůstanou doma čekat na rozvojovou pomoc, nebo vyrazí jako ekonomičtí imigranti do Evropy. Kdybychom zkusili spasit všechny, zničí nás to.

A upřímně řečeno — já nevidím ani nějakou morální povinnost se o ně starat, protože do dění v Asii a Africe je mi poměrně málo, rozhodně za něj nenesu vinu a v úplnosti odmítám jakoukoliv morální povinnost starat se o lidi v zemích, kde si neumějí zařídit, aby se jim žilo přijatelně. Takže smysl rozvojové pomoci, přijímání imigrantů a posílání koz do rozvojových zemí prostě nevidím.

I položil jsem tomu vzdělanému intelektuálovi, mnohem chytřejšímu než já, jenž v tuzemské charitě pracuje celý život, tu zásadní otázku. Proč bych měl vlastně pomáhat Ahmedovi? Pointa je jednoduchá. Taky to nevěděl.