V naší vlasti je léta módní sebenenávist. Autoagresívní výlevy typu nářků na čecháčkovství a malé české poměry jsou standardním vybavením argumentačního aparátu sluníčkářů. Přitom katalánská krize ukazuje, že Česká republika, potažmo Československo, je mnohem civilizovanější a kulturnější než mnoho národů vyspělejší západní Evropy.
Před více jak čtvrt stoletím se rozpadla sovětská říše zla a s jejím rozpadem (včetně rozpadů satelitů) se probudily dávno zasuté temné vášně a pudy extrémního nacionalismu. A tak už dva roky po pádu sovětské zóny vypukla v bývalé Jugoslávii válka. Jednotlivé národy bývalé Jugoslávie se nemohly dohodnout, která a jak bude nezávislá. A začalo peklo. Slovinská válka za nezávislost (1991), chorvatská válka za nezávislost (1991–1995), válka v Bosně a Hercegovině (1992–1995), válka v Kosovu (1998–1999), občanská válka v Makedonii (2000–2001).
Konflikty si vyžádaly sto tisíc mrtvých, vyhnaly z domovů stovky tisíc válečných uprchlíků, a otřásly vírou Evropy v klid a mír. Vždyť s válkami už v Evropě dávno nikdo nepočítal - přesto se Jugoslávií prohnalo krveprolití, které přineslo největší evropské etnické čistky od konce druhé světové války. Veřejnost nebyla příliš vystresovaná, vždyť Balkán vlastně v Evropě ani tak moc není, je to spíše asijská enkláva, Balkánci jsou divocí a horkokrevní, tak si prostě tu samostatnost nedokázali vydiskutovat.
Uběhlo více jak čtvrt století a nacionalismus zdánlivě zastrčil nejostřejší drápy. V minulosti zmizely útoky Irské republikánské armády, v propasti času zmizely atentáty baskických teroristů, ale zjevně nezmizel ten prapůvodní důvod novodobých nacionalistických konfliktů v Evropě - neschopnost mezi národy dohodnou taková státoprávní uspořádání etnicky rozličných území, aby si nikdo nepřišel vykořisťovaný, utlačovaný či dokonce perzekvovaný jiným národem. Výsledkem těchto nacionalistických pnutí je konflikt o nezávislost Katalánska - a ukazuje se, že se Evropa od dob balkánských válek až zas tak moc o nacionalismu nepoučila.
A i v západní Evropě existují politici neschopní dohody - jako byli politici bývalé Jugoslávie. Výsledkem je hlasování Katalánců o nezávislosti, kterému se snaží zabránit centrální španělská vláda. A najednou v ulicích katalánských měst vidíme přesně ty jevy, které bývají předehrou občanských válek a etnických konfliktů. Madridská policie zasahuje proti katalánským voličům. Policisté bijí voliče s větší brutalitou, než bila komunistická policie studenty na Národní třídě. Některé jednotky katalánské policie se staví proti policii španělské a vzniká konflikt mezi znepřátelenými policejními sbory.
V neděli večer je hlášeno čtyřiaosmdesát raněných, z toho dva těžce. Policie střílí do lidí gumovými projektily a voliči odpovídají dlažebními kostkami. A to celé ve vyspělé západní Evropě, ke které máme tendenci vzhlížet jako k pokladnici občanských ctností. Přitom právě na příkladu Katalánska můžeme vidět, že přes všechno nadávání na čecháčkovství a na malé české poměry jsme vysoce vyspělý, kulturní a civilizovaný národ - minimálně civilizovanější, než Balkánci a Španělé.
Když se totiž schylovalo k rozpadu Československa, byly - zvláště na Slovensku - i u nás skupiny horkých hlav, které by při nesprávném postupu politiků byly schopny dohnat zemi k násilí. Ale česká civilizovanost zafungovala - nepotřebovali jsme ani referendum, v momentě, kdy se český a slovenský národ rozhodly nežít spolu v jedné zemi, jejich volení zástupci - Klaus s Mečiarem - dohodli přátelský, nekonfliktní a civilizovaný rozvod.
Takže v situaci, kde se západoevropané ze Španělska chovají jako diktátoři, vidíme, že kultura - i ta politická - je u nás na vysoké úrovni. Že jsme kulturní země dávající přednost dialogu před střelbou. A že i naši tolik kritizovaní politici jako Klaus a Mečiar byli příčetnější, než současný španělský král. Katalánská krize dává našim občanům především vědět, že jsme v mnoha ohledech civilizovanější a kulturnější než západoevropské země.
