Když se v roce 1992 dohodly česká a slovenská politická reprezentace na rozdělení Československa, bylo tak učiněno bez hlasování občanů. Žádné referendum neproběhlo, a kdyby proběhlo, je otázkou, zda by se země rozpadla. Politická dohoda to ale umožnila a bylo to dobře. Vyhnuli jsme se možným problémům. Ve Španělsku v případě referenda o samostatnosti Katalánska a budoucí možné nezávislosti tohoto území nejenže neexistuje politická dohoda, ale všechny strany si zadělaly na obrovský průšvih. Místo dialogu nastupuje síla. Že to nemůže dobře dopadnout, je jasné.
Z Katalánska celý víkend chodily znepokojivé zprávy, protože centrální vláda v Madridu se jednoznačně postavila proti nedělnímu referendu a zakázala ho. Španělská státní policie (Katalánci mají i svoji vlastní) zasahuje v regionu proti pořadatelům plebiscitu, zavírá školy, kde se hlasuje, „krade“ volební urny, ničí hlasovací lístky, a dokonce střílela gumovými projektily do neozbrojených voličů. Z tohoto pohledu je to brutalita a „konec“ demokracie. Může být jen otázkou času, kdy ojedinělé nepokoje přerostou v krvavý střet, který už nebude možné jen tak zastavit.
Kauza Katalánsko je ale daleko, daleko složitější, než se to zdá z ciziny.
Někdo argumentuje mezinárodním právem na sebeurčení národů. Podle něj mají Katalánci na svoji samostatnost právo. Uvádí se také, že referendum je jednoduchá demokratická volba a jako příklad je poukazováno na lidové hlasování o nezávislosti Skotska v září 2014. Jenže britské pojímání práva a politická kultura jsou zcela jiné než ve Španělsku. Ve Spojeném království by nikoho soudného nenapadlo, že by Skotům (pokud po tom touží a vytvořili pro to i legislativní podmínky) bránil v referendu. To také v klidu proběhlo, ale 55,5 procenta místních voličů samostatnost odmítlo. Všichni to v Británii respektují. Tečka.
Španělsko je jiná káva, přestože se podle všech analýz jedná o nejvíce decentralizovaný stát organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která sdružuje 35 ekonomicky vyspělých zemí, včetně Česka i Španělska).
Například katalánská samospráva ovládá na svém území školství, zdravotnictví, vězeňský systém, vybírá daně, katalánština je úředním jazykem, a jak bylo řečeno, existuje zde i vlastní policie. O většině příjmů i výdajů se také rozhoduje na místě.
Jenže příznivci samostatnosti tvrdí, že španělská ústava přijatá v roce 1978 (na základě referenda v celé zemi) je ke Kataláncům „nepřátelská“. To je samozřejmě věc názoru, je ale dobré připomenout, že při schvalování ústavy bylo 95,15 procenta zúčastněných katalánských voličů pro tuto ústavu. Pouze na Kanárských ostrovech bylo dosaženo trošičku příznivějšího výsledku. Třeba v Madridu to bylo o šest procent méně.
Co se tedy za těch necelých 40 let změnilo? Vláda v Madridu totiž tvrdí, že referendum a snaha Katalánců o samostatnost jsou protiústavní.
Španělské ústavě z roku 1978 se obecně dlouho říkalo „ústava katalánská“, protože na jejím textu pracovali i dva významní Katalánci – Miquel Roca Junyent a Jordi Solé Tura. Kataláncům udělila do té doby bezprecedentní míru zapojení do řízení království.
Jenže co platilo před 40 lety, je dnes v podstatě vzduch. Podle Katalánců systém selhal.
Obyvatele této autonomní oblasti se cítí také uraženi, protože španělský ústavní soud v roce 2010 pozměnil takzvaný Status katalánské autonomie (ten vznikl v roce 1979), což je taková místní ústava. Ačkoli se změnilo pouze 13 z 238 článků statutu, je to katalánskými nacionalisty považováno za porušení základní ústavní dohody celé země. Příznivci nezávislosti argumentují tím, že když nedodržuje dohody Madrid, proč by to měla dělat Barcelona.
Složité právní předpisy ale nevypovídají nic o tom, zda skutečně většina Katalánců chce samostatnost. Průzkumy odpovídají nejednoznačně, jak by dopadlo referendum – společnost je rozdělena na dvě poloviny. Většina Katalánců sice nezávislost podporuje, ale obávají se po rozdělení Španělska nepříznivých ekonomických dopadů a možného neklidu. Když ale Madrid na voliče tak brutálně tlačí, dá se očekávat trvalý příklon k odchodu ze společného státu.
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby obě strany vyjednávaly a dohodly se na kompromisu. Centrální vláda v Madridu to ale odmítá, protože je téměř jisté, že po Katalánsku by požadovalo samostatnost i Baskicko.
Tento scénář možná v budoucnosti přesto nastane, protože střílení gumovými projektily do voličů nevyřeší vůbec nic. Situace se pouze zdramatizuje a zhorší. Bohužel, krvavé příklady rozpadu některých zemí známe z Evropy i z doby nedávné. Konec Jugoslávie stál v 90. letech životy statisíců lidí.
To se v Katalánsku, doufejme, nestane. Ale vyloučit nelze při současném napětí a chaosu vůbec nic.
