Kroky tuzemských odborů budí stále větší pozornost. Všude jich je nyní plno a nelze je neslyšet. Je i jejich určitou zásluhou (byť na vládě nehlasovaly), že od Nového roku dojde k navýšení minimální mzdy. A nejvyšší odborový boss Josef Středula nedávno vyhlásil, že od s účinnosti od 1. ledna bude žádat zvýšení platů i pro zaměstnance firem. Nechce troškařit, šéfové firem by měli podle něj přidat i deset procent. Středulova slova zní razantně a odvážně, ale nakolik jsou realistická? A jak lze vnímat skutečnou sílu odborů v České republice?
„Odbory jsou áčko, ostatní jsou béčka.“ Takto sebevědomě ohodnotil Josef Středula v rozhovoru pro Lidové noviny sílu a postavení „své“ organizace v rámci České republiky. Těmi béčky myslel především politické strany, které by se ve svém zájmu měly inspirovat právě odbory, které všechno vědí, jsou nejlepší a na všechno mají tabulky, grafy a studie. A vzhledem k tomu, že se české ekonomice daří a je rekordně nízká nezaměstnanost, nazrál podle něj čas i k vyššímu růstu platů pro všechny.
Pro miliony uší zaměstnanců to je příjemná zpráva. Ostatně, kdo by nechtěl domů nosit vyšší výplatu? Potíž jen spočívá v tom, jak „to“ udělat. O mzdách v soukromém sektoru se totiž rozhoduje jen v podnicích. Stát do toho může zasáhnout jen v případě minimální mzdy. Ale u ostatních zaměstnanců to je jiné. Tam se musí vyjednávat a pokud nedojde k hrozbě stávkou nebo stávka již neprobíhá, bojuje se o každou korunu. Mnohdy neúspěšně, nebo jen s minimem zdaru. U stávek se pak možná drobný ústupek podaří.
Samozřejmě je známo, že mnohé firmy jsou členy jednotlivých odborových svazů a mohou se částečně spolehnout na omezenou (většinou verbální) podporu centrály. Ale to je všechno. V případě nedohody o růstu mezd kdesi na druhém konce republiky určitě odborářští bossové z Prahy nepojedou stávkovat a stavět stany před brány dotyčného závodu. Tam si to musí odmakat a vyjednat sami místní.
Pro růst mezd, k němuž dochází (a v příštím roce nejspíš i znovu dojde) hraje především současná ekonomická situace a totální vyluxování pracovního trhu. Kdo alespoň trošku chce pracovat, tak práci najde. A vzhledem k tomu, že hrozí přetahování a přeplácení lidí mezi jednotlivými firmami, musí šéfové chtě nechtě více rozevřít svůj měšec a přisypat více peněz. Být ekonomika v horší kondici a nezaměstnanost o 1 či 1,5 procenta vyšší, žádné platové licitování by se nekonalo. Ostatně nenechme se mýlit. V Česku existují stovky a možná i tisíce firem, jejichž zaměstnancům se v posledních letech nezvýšily platy ani korunu. A celkový celostátní průměr pak navyšuje růst minimální mzdy u nejhůře placených lidí či u státních zaměstnanců. V obou případech to totiž nařídí vláda. Ostatní firmy, kterých se nařízení vlády netýká, jen přihlížejí.
Je logické, že platové řinčení je o to více slyšet v situaci, když jsou za dveřmi volby do Poslanecké sněmovny. Právě téma výdělků bude jedním z hlavních témat tohoto klání. Všechny relevantní strany se mu musí věnovat, ale berou to oklikou skrze úpravu daní či pojištění. Moc dobře totiž vědí, že nemají páku na to, aby nařídily firmám, aby plošně zvedly platy. Odbory si to myslí, že to dokážou. Ale nenechme se mýlit. Rozhodovat se bude jinde a pokud k nárůstu skutečně dojde, odborům připadne jen malinký podíl na úspěchu.
Josef Středula se ve zmíněném rozhovoru prezentoval jako apolitický člověk. I přes toto prohlášení je všem jasné, že návrhy odborů budou mít pochopení spíš u levicových stran než liberální pravice. Ostatně všichni jeho předchůdci zamířili z odborové centrály do politiky v barvách ČSSD (i když někteří jako „nezávislí“). Člověka tak trochu napadne kacířská myšlenka, proč se tedy odbory nepřetaví v klasickou politickou stranu. Středula sice tvrdí, že se z odborů vylíhla ČSSD, ale i tuto stranu označil za „béčko“. Ať se tedy přetaví v „áčko“ a vetknou si nesmiřitelný boj za vyšší platy do svého programu jako jeho hlavní tahák.
Ale realistický pohled spíš vypadá tak. Odbory jsou jakoby schovány za pomyslným bukem, vždycky něco vytroubí, na chvilku ukáží svaly a pak jen čekají jak to dopadne. Čekají, protože na víc nemají. Pan Středula totiž jaksi opomíjí zmínit fakt, že členská organizace odborářů se za posledních dvacet let smrskla na pětinu. Už to není taková síla, která na konci 90. let byla schopna na několik dní v zemi zastavit vlaky. Nyní už jen paběrkuje, navíc někteří regionální bossové pro své zaměstnance nedělají takřka nic. Příkladem budiž nedávná rádobystávka řidičů autobusů. Ta skončila fiaskem a navíc některé firmy dokonce musely zaplatit pokutu za neuskutečněné spoje.
Opakovaně tady prezentuji názor, že mzdy v Česku by měly růst a že jsou ostudně nízké. Jedním dechem však dodávám, že talk by měl přijít odspoda, od řadových zaměstnanců. Ti by měli odhodit strach a ukázat, že se umí za něco postavit. Odbory toho za ně příliš (mnohdy nic) nesvedou. Nemají na to reálnou sílu, ale o to více a hlasitě mluví. Ale abych jim úplně ve všem nekřivdil, za měsíční členské příspěvky tu vánoční kolekci pro své zaměstnance zajistí.
