nahoru

Tlačit na Saúdskou Arábii kvůli lidským právům nemá velký smysl

Jan Jandourek17. července 2017 • 14:30
Exprezident USA Barack Obama a saúdskoarabský král Salmán bin Abd al-Azíz.
Exprezident USA Barack Obama a saúdskoarabský král Salmán bin Abd al-Azíz.
• foto: 
Profimedia.cz

Často se objevují výtky, proč politici Západu mlčí k porušování lidských práv v Saúdské Arábii, když poměry, jež tam panují, jsou podle našich měřítek dost otřesné. Mlčí, protože mnoho dělat nemohou.

Lidská práva v Saúdské Arábii jsou dost osekaná nejenom podle našich měřítek, pokud jde třeba o postavení žen, je to horší než v jiných muslimských zemích, třeba i v teokratickém Íránu. Pasivita se vytýká kdekomu od Karla Schwarzenberga po Donalda Trumpa. Na seznamu zemí, jejichž občanům je možné odmítnout přicestování do USA, je několik muslimských zemí, přičemž nikdo z jejich občanů nespáchal v USA za posledních sto let žádný teroristický útok, ale není na něm Saúdská Arábie, jejíž občané mají na svědomí 11. září. V čem je to tajemství?

Problém je v tom, že Saúdská Arábie vystupovala v celém období po druhé světové válce jako spojenec Západu, bez něhož by bylo obtížné dosáhnout některých cílů. Současně je to společnost takového typu, že si odlišnější od liberální demokracie nedovedeme snad představit.

Je to kombinace kmenové monarchie a náboženské hierarchie ovládané rody Saúdů a al aš-Šajch a král mezi nimi udržuje rovnováhu. Jak píše Henry Kissinger, Království Saúdská Arábie ve své dnešní podobě „usídlené ve středobodu muslimského světa a se zásadním vlivem na jeho osud se zrodilo z náboženského absolutismu, vojenské odvahy a inteligentního moderního státnictví“.

Vládcové Saúdské Arábie žijí s pocitem, že okolní země na ně mohou podniknout chtivý útok nebo podnítit nějaké revoluční síly v zemi. Pokud nebudou žádné reformy, postaví se proti vládě populace nižšího věku, pokud je udělají rychle, vymkne se to kontrole.

Vůči zahraničí vystupuje monarchie rezervovaně, aby se jí okolní spory skoro netýkaly, nikdo po ní nic nechtěl a nikdo jí nevyhrožoval. Tuto hru na neprůhlednost země trochu mění v poslední době, kdy panuje pocit, že se Spojené státy z regionu stahují, a tak se více vyhraňuje vůči Íránu.

Často se mluví o saúdskoarabské podpoře terorismu. Tady je potřeba se přesněji podívat, o co jde. Lidé jako Usáma bin Ládin tamní vládu nenáviděli, protože umožnila pobyt amerických jednotek během první války v Zálivu, což bylo považováno za znesvěcení islámské půdy. Vlády, jež spolupracují s USA, musí být podle islamistů bin Ládinova typu svrženy a má být nastolen islámský chalífát.

Tady Saúdové doplatili na svou obojetnost v zahraniční politice. Jak Henry Kissinger píše: „Zásadní strategická chyba saúdské dynastie však tkvěla v předpokladu (který zastávala přibližně od šedesátých let do roku 2003), že může podporovat radikální islamismus v zahraničí, a dokonce s ním i manipulovat, aniž by tím ohrozila své domácí postavení. Fatální omyl této strategie vyplul najevo, když v saúdském království roku 2003 vypuklo dobře uspořádané a nesnadno potlačitelné povstání, iniciované al-Ká’idou.“

Královský rod pochopil, že jeho bezpečnost a prosperita stojí na konstruktivních vztazích se Západem, ale jako místo, z něhož islám vzešel, se nemůže odchýlit od ortodoxie. Diplomaticky tak země stála po boku Spojených států, současně ale financovala wahhábistickou verzi islámu, která není s moderním pojetím politiky a života slučitelná. Nakonec se to obrátilo proti nim.

Do myšlení arabských královských vůdců se našinec vžívá těžko, ale některé základní strategie na šachovnici dokážeme pochopit. Saúdové čekají na smrtelný zápas s Íránem a vidí velký neklid v okolních zemích. Potřebují také nějakou silnou zahraniční oporu, a když jí nebudou USA, obrátí se možná k Rusku nebo Číně. Velké experimenty s lidskými právy a svobodami se nedají hned tak čekat.

Současně tak dokážeme částečně pochopit, proč se nikomu nechce tamní vládce moc tlačit k nějakým změnám. Všichni se bojí, co by se stalo, kdyby se monarchie zhroutila. V podstatě tak nemají vnější snahy moc velkou šanci na úspěch a politika jako umění možného toho může v některých ohledech málo až nic. Zní to možná cynicky, ale je to cynismus asi toho typu, jako když se konstatuje, že při potopení Titaniku zafungoval Archimédův zákon.

Nějakých výsledků se dá dosáhnout jen tam, kde se snaží lidská práva aspoň trochu předstírat, v Rusku, Číně, na Kubě. Tam si režimy také dost dělají, co chtějí, ale aspoň chápou, co se po nich chce a co jim kdo vlastně vyčítá, a bez pocitu ohrožení jsou schopny občasného ústupku. Více nebo méně kosmetického. U absolutistické islámské monarchie ale nedokážeme změnit zřejmě nic. Snad kromě snahy mírnit úděl postižených jedinců a poskytnout jim podporu nebo azyl. V dané chvíli je to lepší než nic.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,990
22,280
29,050
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře