Financování a hodnocení kvality vysokých škol nejsou jednoduchá záležitost nikde na světě. V Česku tomu není přirozeně jinak.
Za prvé: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) chce univerzitám posílat stále větší část peněz, podle jejich vědeckého výkonu. Hodnotí se stále více (zjednodušeně řečeno) například to, jestli je škola úspěšná ve vědě, v publikacích anebo zda na výzkumu spolupracuje se zahraničními vědci.
To zní určitě sympaticky a rozumně, proč podporovat z veřejných peněz nějaké líné a špatné univerzity bez patřičného vědeckého výkonu?
Za druhé: MŠMT, vláda, média a de facto i takřka celá studentská a rodičovská veřejnost volají po tom, aby výuka na českých VŠ byla co nejvíce praktická.
Zadání je jasné — „vychovat“ dostatek kvalifikovaných praktických odborníků pro trh práce. Není žádným tajemstvím, že si studenti v ČR dlouhodobě stěžují na přílišnou teoretičnost studia. Učte nás něco, co nám bude v životě k praktickému užitku (psát smlouvy, podání ke správním úřadům, rozsudky, naučte nás, jak efektivně vymáhat dluhy, etc.), ne nějaké teorie, jež vám otisknou, milí kantoři, v recenzovaných, či dokonce impaktovaných časopisech, které si pak vykážete do vědeckých statistik. Údaje zapsané v RIV a docentury nás nezajímají, my chceme praxi (anebo aspoň zábavu, jak si žádá 21. století a jeho příkaz „ubavit se k smrti“).
Látkou na další článek by bylo, že studenti a studentky práv (či jejich sociální okolí) žádají mnohdy i eticky sporné „praktické dovednosti “ – například, jak zbavit klienta (nebo kamaráda) pokuty za dopravní přestupek nebo kterak si (výrazněji) snížit (pardon, optimalizovat) daňový základ či například oddálit vynesení soudního rozsudku či správního rozhodnutí.
Rovněž tento požadavek (s výjimkou těch neetických) pokládám do značné míry za legitimní, notabene i já jako student jsem v devadesátých letech minulého století chápal své studium jako příliš teoretické. A pociťoval jsem, že pro mnohé poznatky předávané tehdejšími docenty a profesory budu hledat, gentlemansky řečeno, těžko nějaké reálné praktické uplatnění.
Notabene zmíněnou teoreticko-praktickou dualitu dlouhodobě reflektuje i zákon o VŠ (z. č. 111/1998 Sb.), který stanoví, že akademičtí pracovníci vykonávají jak pedagogickou, tak vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost.
Oba tyto výše ve velké stručnosti načrtnuté požadavky jsou zcela oprávněné, akorát mi vrtá hlavou, jak jich plnohodnotně dosahovat současně.
Kulatý čtverec
Ze zadání jasně plyne, že nejlepším praktickým učitelem by měl být vědec-teoretik, což je sice krásné, avšak v praxi těžko uskutečnitelné. Osobně to mohu potvrdit ze svého patnáctiletého působení na právnické fakultě (a na jiných školách to nebude a není jiné), že učitel perfektně naplňující obě kritéria je velkou vzácností.
A to na fakultách pracují v drtivé míře lidé nadprůměrně inteligentní. Což přirozeně, jak jsem již naznačil výše, není problém jen právnických fakult, ale i většiny ostatních v ČR.
Řešení do budoucna je průzračné, ale současně velice nákladné. Na VŠ by měli vedle sebe působit praktičtí učitelé-lektoři sice s méně vědeckými tituly a třeba i marginální publikační činností (či publikující v populárních médiích nezapsaných v RIV), avšak o to se silnějším propojením s praxí, směrující studenty k oněm správně požadovaným praktickým dovednostem, a vedle nich „učitelé-vědci“ plnící kolonky citací a zahraničních publikací.
Obávám se ovšem, že na to u nás dlouho nebudou peníze, takže ještě pár (desítek) let bude platit typicky české a moravské, kdy každý koná tak trochu všechno.
