Se vší úctou ke každé lidské bytosti, která žije na této planetě, a vstříc módním statusům na Facebooku, které zcela trefně přirovnávají rozhovor Andreje Babiše k absurdní hře z pera Václava Havla, nejsem pro protest.
Všichni si svorně dáváme na Instagram selfie, jak protestujeme, jak jsme součásti změny. Co takhle začít se změnami u nás samotných? Pamatuji, jak jsme dávali Zemanovi červenou kartu. Parta přátel, co pokrytecky až do rána oslavovala výročí svatby založené na emocionálním násilí, si přišla zapískat. Stáli jsme tam, nešťastní nad našimi vlastními životy, a házeli vinu na prezidenta. Kritizovali jsme toho neurvalého ožralce na Hradě, přitom jsme sami měli promili zbytkového alkoholu v krvi. Jeden známý si stěžoval, že nemá práci, druhý, že přibral, třetí má žaludeční vředy, jak se pořád stresuje kvůli blbostem. Ale může za to Zeman, že se máme špatně!
Co místo ukazování prstem na jiné a věčného remcání nahlédnout do našich vlastních rezerv? Co takhle plně přijmout zodpovědnost za naše vlastní životy?
Mějme názor na zhovadilé politiky, to ano. Ale pokud vyjít do ulic, pojďme neprotestovat proti těm dvěma. Pojďme se nejdřív jak při mši podívat sami do sebe. Kde se ještě chováme pokrytecky jako tito pánové? Nemáme náhodou stejně jako prezident Zeman problém s alkoholem? Neštve nás prolhaný Babiš, protože sami lžeme? A proč vůbec žijeme v konstantním naštvání na lidi, kteří nám krom daní jednou za rok a poplatků u doktora do každodenního života vlastně tolik nezasahují? Majitelům podniků krachujících kvůli EET se otevírá kudla v kapse, ale pro nás ostatní: Opravdu může za náš „příšerný“ život Babiš se Zemanem? Jestliže nemáme být apatičtí vůči těm dvěma, jak to máme ve vztahu sami k sobě a ke svému nejbližšímu okolí? Nevzdali jsme se v první řadě tam a pak teprve v politice?
Obávám se, že se ve skrytu duše vlastně toužíme konečně naštvat. Ovšem hlavně ne sami na sebe! Zároveň toužíme hrát hru na důležité: „Takhle ne! Protestuji! Já jsem Tenhle Tentonc a můj názor je vyslyšen!“ Přesně takovým přístupem ztrácíme příliš mnoho času na Facebooku, v diskusích na internetu či v hospodě. Co se přestat vyhraňovat, naštvávat a kritizovat? Co kdybychom přestali být přemoudřelí a důležití? Slečno Doláková? Co prostě žít svůj vlastní život, vyhodnocovat informace bez zbytečných emocí a radši věnovat pozornost pozitivním projektům, vztahům, krokům v životě? Být vědomí, informovaní, ale ne naštvaní.
Když už máme vyjít do ulic, pojďme rozvibrovat pozitivní vlny lásky, jakkoliv podivně tato slova mohou znít. Jde to. Zažila jsem to, nejen jako dvouměsíční mimino v roce 1989. Bylo mi ctí být na Woman’s March on Washington v Los Angeles, který byl reakcí na zhovadilost Donalda Trumpa. 750 tisíc lidí (nejen žen) poslouchalo proslovy o tom, co je třeba změnit a jak. Nikdo se nestrkal, lidé spíš tancovali radostný tanec života plný respektu jednoho ke druhému. Nikdo nebyl naštvaný, prostě jsme šli a věděli, že se změna neděje jen navenek, děje se v nás. V našich mozcích, v našich srdcích. Věděli jsme, za co pochodujeme, věděli jsme, proč jdeme do ulic a že určité chování na sobě jakožto malé součástce velkého lidského kmene nedáme dopustit. Nebyla v tom však zášť, jen jsme poklidně stanovovali hranice. Nezapomenutelný zážitek!
V době českých protestů jsem byla v Londýně. Podle mých rodinných zpravodajů byl protest v Brně apolitický, velmi poklidný a neurážlivý vůči Babišovi a Zemanovi. Moc ráda to slyším! Podívejte, kdybych byla v ČR, asi bych tam taky šla, udělala si selfíčko na Instagram a napsala vtipný status na Facebook, abych měla pocit, že můj den měl smysl. Nechci být out, když všichni kroutí hlavami nad Babišem, zatímco v médiích spadají do sekce „nejméně čtené“ články o úniku miliard z dotací. Musím být přece naštvaná a říct, že to překračuje všechny meze! Nebo to můžu zkusit nějak takto:
Ponechejme naštvání na zrcadlo, které nám politici nastavují, svým terapeutům, a pokud vyjdeme do ulic, vyjděme nejen s tou vágně neintelektuální láskou, ale i s vizemi, jak to udělat lépe, než je tomu teď. Podporujme konkrétní nápady a vize. Začněme sami vytvářet pracovní, ale i volnočasové projekty, které jsou už svou existencí protestem proti machiavellistickým oligarchům a zhovadilým, prolhaným ožralcům na Hradě. Pojďme my sami opravdově žít ty správné hodnoty a nedopřávat psychopatům orgasmus v podobě protestů jen a pouze na jejich počest.
Text vznikl jako reakce na anketní otázku Reflexu v aktuálním čísle: Myslíte si, že ve společnosti po období určité netečnosti nastává zlom a převáží nespokojenost se skandály ministra financí a chováním prezidenta, která bude mít potenciál éru Andreje Babiše a Miloše Zemana ukončit? Proč?
Na 20 stranách tam autoři rozebírají fenomén babišismu ze všech možných stran.
