nahoru

Minimální mzda je zneužívané politikum. Letos opět poslouží jako laciný předvolební výkřik

Jiří Štefek19. dubna 2017 • 16:30
Bohuslav Sobotka.
Bohuslav Sobotka.
• foto: 
Petr Hloušek / Právo / Profimedia

Odbory chtějí zvýšit minimální mzdu v České republice od příštího roku alespoň na 12 500 korun. Zda se tak stane, bude známo nejpozději do letních prázdnin. Vzhledem k tomu, že na podzim jsou volby do Poslanecké sněmovny a v nich bude každý hlas dobrý, bude mít ve vládě návrh najisto zelenou (minimálně) u uvadající ČSSD. Ostatně premiér Bohuslav Sobotka ihned navýšení minimální mzdy nahlas podpořil. Člověku se do pusy dere jedovatá myšlenka, že nebýt v Česku voleb, politici by řešili mzdy pouze pro sebe samotné.

Samotné navýšení úrovně nejnižších garantovaných výdělků v zemi by přitom mělo hladce projít. O tom, že minimální mzda má dosahovat alespoň 40 procent průměrné mzdy v zemi, se píše v koaliční smlouvě i v programovém prohlášení vlády. Ale v době příslušného hlasování už vláda začne pomalu stříhat pomyslný metr a řada závazků z koaliční smlouvy už může padnout pod stůl a nebo se na ně „nemusí dostat“. Ke koaličnímu závazku se v tu dobu už nemusí znát ani Andrej Babiš či lidovci a rázem tu bude třaskavá zápletka.

Celá schvalovací procedura si přitom nevyžádá moc času. K valorizaci není potřeba hlasování ve sněmovně, ale stačí příslušné nařízení vlády. Na jednání tripartity, které bude o pár týdnů případné hlasování vlády předcházet, se sice bude Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy stavět na uši, ale pokud si ministři prosadí svou, nebude to zaměstnavatelům nic platné a budou muset sáhnout do svých měšců. Zcela jistě lze očekávat, že při tom zopakují hrozby o možném propouštění. Bude to obvyklý kolorit.

Nicméně koloritem se v České republice už i stává skutečnost, že se mzdy jako takové řeší pouze v době, kdy se blíží nějaké volby. Například v loňském roce se ministři za ČSSD mohli přetrhnout, aby pomohli krachující OKD. Jistě, tisíce horníků a jejich rodiny na severní Moravě jsou také voliči. Příklad jiný: k navýšení nejnižší úrovně minimální mzdy na současných 11 tisíc korun došlo v loňském roce jen dva dny před krajskými a senátními volbami (tedy na začátku října). V tuto dobu letos ale bude zuřit nejtvrdší část kampaně a proto je mít potřeba v ruce (schválenou) munici už dříve.

Domnívám se, že téma mezd (nejen té minimální) bude jedním z velkých témat volební kampaně. Průměrná výše výdělků v České republice je v porovnání s dalšími zeměmi v Evropě stále nízká a vůbec neodpovídá tomu, že od listopadu 1989 už uplynulo skoro 28 let. Navíc dvě třetiny lidí si na průměrnou mzdu ani nesáhnou. Firmám se přitom nebývale daří. Na jednu stranu naříkají, že nemají lidi a na trhu chybí až sto tisíc zaměstnanců. Otázkou pak je, proč se jim lidí nedostává nebo proč nechtějí pracovat právě u nich. Řada firem totiž nabízí takový výdělek, který nás v čase vrací na přelom tisíciletí. Pak se jejich šéfové diví, že jim lidé po týdnu utíkají nebo musejí zaměstnávat agenturní pracovníky ze zahraničí.

Celá problematika mezd v České republice připomíná začarovaný kruh. Češi se bojí říct si o vyšší plat, protože jim šéfové jim hrozí „desítkami lidí“, kteří čekají na jejich místo. Firmy generují rostoucí zisky a ze země odtékají stamiliardy korun do zahraničí na dividendách. Vláda neustále mluví o vzdělanostní ekonomice a podpoře vědy, ale sotva projeví zájem o Česko nějaká zahraniční firma, na její montovnu tu hned ukuchtí daňovou pobídku či dokonce daňové prázdniny. A když už je celá situace do očí bijící, probudí se i odboráři a začnou požadovat růst minimální mzdy. Nějaký důvod ospravedlnění své existence si musí najít.

Samozřejmě, minimální mzda má více úrovní. Když zaměstnavatelé zvýší tu nejnižší úroveň, musí ji odpovídajícím způsobem navýšit i ve zbylých sedmi skupinách, do které jsou jednotlivé profese rozděleny podle své náročnosti. Ale je-li česká ekonomika v takové kondici, jak nám tu všichni tvrdili, měl by být růst minimálních platů pro firmy snesitelný.

Ale vše má své meze. Jedna věc jsou platy, vedle nich však firmy platí velké odvody za sociální a zdravotní pojištění. Zda by měla vláda (a potažmo i odbory) pískat rovinu. Tlačí-li na růst minimální mzdy (a skrze to i na mzdy dalších lidí v ekonomice), měla by udělat ústupek na straně druhé a přehodnotit či upravit sazby odvodů na pojištění z mezd. Dalším krokem by mohla být systematická a propracovaná úleva pracujícím rodičům, matkám na zkrácených úvazcích a podobně.

Problém však je ten, že do celého systému si nikdo neodváží říznout a celý ho předělat podle potřeb dnešní doby a společnosti. Vždy se vytrhne jen nejviditelnější část – a tou by minimální mzda klidně mohla být – a na tom se staví osobní i politická kampaň. Vše tak jen svědčí o tom, jak málo pro nás toho volení zástupci dělají. Je to rovněž dokladem o tom, jak málo jsme nároční a že nám to všechno většinou je srdečně jedno. Pak jen nadáváme u piva nebo brečíme na špatném hrobě.



Klíčová slova: volby, odbory, mzdy, populismus



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,730
21,860
28,940
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře