Teroristické útoky islamistů za pomoci automobilů pokračují v různých evropských městech. Loni spáchali tímto způsobem atentáty radikálové v Nice a Berlíně, letos v Londýně a Stockholmu. Útoky jsou to nečekané, rychle a brutálně provedené. Pořád se vynořují otázky: Lze podobným vraždám zabránit? Může se Západ účinně bránit a u toho zachovat všechny svobody pro své občany?
Teroristické útoky autem jsou v poslední době u radikálních muslimů velmi oblíbené. Jak v západních zemích, tak po celém světě. Nákladním autem zabíjel útočník loni v červenci v Nice (87 mrtvých, 434 zraněných) či před Vánoci v Berlíně (12 mrtvých, mezi nimi i Češka Naďa Čižmárová). Ve Francii to trvalo celé necelé čtyři minuty, v Berlíně jen minutu.
Podobná metoda se objevila teď v Londýně a Stockholmu. Následovaly nekonečné spekulace, zda útočil takzvaný „osamělý vlk“ (podobná tvrzení s oblibou používají evropští multikulturalisté a přívrženci politické korektnosti), nebo za tím stojí nějaká radikální islámská organizace.
Popravdě, je to úplně jedno.
Džihádisté vždy útočí s určitým záměrem, který opírají o své náboženství a snahu prosadit své cíle po celém světě. Nezáleží na to, zda se tak děje individuálně či ve skupině. Jejich pohled na svět, vývoj společnosti, řízení států, či práva žen a různých menšin jsou přitom v zásadním rozporu s euroatlantickým pojetím demokracie. Zatímco islámští teroristé útočí v rámci své ideologie, od které je smrtelným hříchem se odchýlit, tak Západ se bráni nedostatečnými prostředky, protože pro své občany chce uchovat všemožné vymoženosti svobody.
Kdo v takovém boji zvítězí? A je vůbec možné nadále uchovávat svobody západního typu (tedy, že každý si může dělat a dovolit cokoli, čehož protivníci využívají) a současně zajistit bezpečnost lidí před teroristickými hrozbami?
Odpověď je nejednoznačná, protože ať uděláte cokoli, tak v případě skutečně nekompromisního boje proti terorismu se ocitneme na hranici, či dokonce za ní, omezování určitých svobod a zcela jistě se sníží komfort našeho života.
Vodítkem pro západní společnosti je Stát Izrael, který se potýká s terorismem, islamismem a radikalismem mnoha svých arabských sousedů neustále.
Omezte se v rámci přežití
Mnozí Evropané například vůbec nechápou, proč Izrael postavil zeď na hranicích s územím Palestinské samosprávy. Státy EU to nechápou ani v případě zdi, kterou prosazuje Donald Trump na hranicích s Mexikem. Evropští politici v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou také nepochopili, že ploty, které vyrostly v roce 2015 na hranicích Maďarska či Makedonie, omezily nezvládatelný příliv migrantů. Procitnutí nepřišlo ani poté, co se pak někteří z uprchlíků zapojili na území několika evropských států do teroristických útoků.
Plot, či zeď, nejsou brány jako prvotní základ zajištění bezpečnosti, ale jako symbol separace, který nemá se svobodou nic společného. Připomínky na Berlínskou zeď či ostnaté dráty na hranicích (i na našich československých) pořád straší v myslích lidí. Bohužel Západ si u toho neuvědomuje, že studenou válku nahradil střet civilizací.
Naproti tomu Izrael ví, že mu jde o přežití, proto jeho občané lépe snášejí mimořádně pečlivé kontroly na letištích (ano, připomíná to nekonečnou buzeraci), výslechy úředníků i tajných agentů a každý tuší, že je daleko více sledován a monitorován pomocí moderních technologií.
My se proti tomu bouříme, protože se pořád naivně domníváme, že nás zlo obejde. Neobejde, je tady.
Například Mark Babot, izraelský bezpečnostní expert, který počátkem března vystoupil v Praze na konferenci „Evropa a Izrael 2017: Výzvy, příležitosti a horizonty“, kterou uspořádala Česká společnost přátel Izraele, představil celou škálu možností boje proti terorismu. Jedná se nejenom o opatření armády, policie a tajných služeb, ale také o nutné zvýšení pozornosti samotných občanů, změn v migrační politice, nošení zbraní a připravenosti jít v případě potřeby skutečně bojovat. Většinu z těchto věcí ale občané i politici Západu podvědomě odmítají.
Itamar Marcus, ředitel organizace Palestian Media Watch, zase připomněl, že se velmi podceňuje indoktrinace mladých lidí, kterou provádějí radikálové od mešit, přes školy až po vězení. Ta vede v konečném důsledku u některých lidí k džihádismu. V Evropě se tak děje za tichého souhlasu a nečinnosti příslušných institucí.
Gerald Steinberg, zakladatel a ředitel izraelské organizace NGO Monitor, pak varoval před tím, že některé státy Evropské unie dávají peníze skupinám, jež rozdmýchávají izraelsko-palestinský konflikt a podporují tím přímo či nepřímo teroristy. V rámci „humanitární pomoci“ dostalo loni přes 150 nevládních evropských organizací věnujících se Blízkému východu přes 120 milionů euro. Často přímo od evropských vlád. Evropa si tak sama platí a vychovává možné teroristy, kteří na ni mohou útočit. „Je o tom ale jednodušší hovořit v Praze, než v Londýně či Berlíně. Tam to slyšet nechtějí,“ vysvětloval Steinberg.
Všichni hosté z Izraele u toho upozorňovali, že jejich země je jedinou demokratickou zemí regionu, ale že na prvním místě v boji s terorismem je bezpečnost a přežití občanů, i za možnou cenu určitého snížení komfortu, pokud jde o užívání svobod.
Budeme bojovat?
Golda Meirová, někdejší premiérka Izraele při jedné své cestě po USA řekla: „Nemůžete rozhodnout, zda budeme bojovat nebo ne. My budeme. Můžete rozhodnout jedinou věc, zda-li zvítězíme, či zda zvítězí muslimský muftí (…). A já vás prosím, nerozhodněte se příliš pozdě. Nelitujte hořce za tři měsíce, protože jste se nerozhodli dnes.“
Právě v tom je problém Evropy a celého Západu. Pořád jsme se nerozhodli, zda se do toho vložíme s takovou vervou, která může případně omezit i některé naše svobody. Do té doby si můžeme být jisti, že toho teroristé budou využívat a zneužívat.
