nahoru

Nakupujeme jako psíci pana Pavlova. Nepotřebujeme k tomu ani zvonek, ale velkou tašku a mnoho slev

Jiří Štefek8. března 2017 • 17:30
• foto: 
Profimedia

Z českých měst a vesnic mizí menší obchody s potravinami a se smíšeným zbožím. Mezi hlavní a nejčastější důvody pro uzavření těchto prodejen patří konkurence velkých řetězců a zavedení elektronické evidence tržeb. Vzhledem k tomu, jak Češi přicházejí stále víc na chuť nakupování potravin přes internet, se začínám poněkud obávat, že se z návštěv malých obchodů brzy stane vzpomínka hodná filmů pro pamětníky.

Podle studie společnosti Nielsen jen v loňském roce takto v Česku zanikly dvě stovky obchodů s plochou menší než 400 metrů čtverečních, za posledních jedenáct let jich byly dokonce tři tisíce, přičemž nejvíce „na ráně“ právě byly menší a úplně nejmenší obchody.

Není se však čemu divit. Češi se při nakupování orientují jen podle nejnižších cen a za slevami se naučili do maloobchodních řetězců sprintovat jako pomyslní psíci pana Pavlova. Většinou už ani nepotřebují přivolat zvonečkem. Vidí, že je něco zlevněné, levné, nejlevnější a tak to koupí. Ba dokonce toho koupí víc, než skutečně potřebují. Perou to do vozíku hlava nehlava, nad kvalitou, složením či trvanlivostí se moc nezdržují.

Takové maloměstské či venkovské obchůdky či koloniály si takový luxus dovolit nemohou. Sortiment mají omezený, v nabídce de facto stejné zboží jako v supermarketech, jen za trošku vyšší ceny. Vyšší ceny většinou požadují za své zboží i ti, kteří prodávají pečivo či uzeniny, které sami vyrobí. Jejich kvalita je samozřejmě vyšší, ale protože je zboží dražší, u potenciálních kupujících má hned černý puntík.

Úbytek malých obchodů není způsoben klesající kupní silou lidí, ale změnou jejich uvažování či ekonomických okolností. V některých oblastech dochází k vylidňování, není v nich práce, proto lze pochopit, že i obchod zde končí. Jenže ve většině obcí, měst či městysů k ničemu takovému nedochází. V nich se zkrátka lidé přeorientovali na cenu a v podstatě ani nevidí důvod, proč by v jejich okolí nějaký malý obchůdek musel být. To, že při cestě za velkým nákupem do supermarketu projedou určité množství benzinu (který taky něco stojí), už jim nedojde. Přitom svými opakovanými nákupy i za vyšší cenu (u které by však nemuseli investovat do dopravy, čímž by se ceny srovnaly) by pomohli malého obchodníka udržet a ten by ustál i tlak konkurence, nebo i podobné zhovadilosti jako je EET.

Ve velkých městech se to však posunulo ještě o level výš. Jako houby po dešti vznikají a rostou e-shopy, které lidem vozí objednané potraviny přímo domů či do práce. Proč se brodit mezi regály, když je tu někdo, kdo tu udělá za mne, říkají si takoví kupující. Jistě, někteří lidé jsou tak pracovně vytíženi nebo staří lidé nemohou chodit. Pro ně je to vítaná služba. I ta lze však uspokojit tradičním způsobem v tradičním obchodu za pomoci jejich okolí.  U ostatních je to lenost a pohodlnost, kterou zakrývají líbivějším spojením „úspora času“. Ono by to bylo docela fajn, jenže co naplat, když ten ušetřený čas pak většina lidí stráví sezením u počítače, u televize, koukáním „do blba“, tlacháním se svým okolím o ničem a dalšími podobnými činnostmi.

Nejviditelnější mluvčí těchto nových potravinářských e-shopů – jistý Tomáš Čupr – s oblibou razí svoji mantru o tom, že „naše děti už nebudou chodit nakupovat potraviny do obchodů“. Prostě to nebudou potřebovat a ani to nebudou považovat za samozřejmost. Nevím, na kolik to je popis budoucí reality a nakolik velkoústé chvástání tohoto byznysmena, ale vím, že na tuto dobu se moc netěším a mám z ní tak trochu obavy. Udělá to z nás ještě větší lenochy a i naši společnost to ještě více rozmělní. Svůj celý dosavadní život jsem vždy našel čas, abych došel do obchodu a vybral si přesně to, co chci a na co mám chuť. A jako malý kluk jsem zažil i konec husákovského režimu, kdy samoobsluhu zavřeli v sobotu v poledne a co doma nebylo, zkrátka nebylo. A nikdo neumřel hladem. Nevím, proč bych to nezvládl i za deset nebo třicet let. Nicméně vím, že toto je trh. A pokud má tato nabídka služeb své zájemce a zaměstnance (kteří to jsou ochotni v daných podmínkách a za určitý plat dělat), je to všechno v naprostém pořádku.

Na závěr bych si k tomu dovolil ještě jednu malou, tentokráte sociologickou odbočku. Chození do menších obchodů bylo v malých, ale i větších městech i jakýmsi společenským tmelem stejně jako chození do kostela, na zábavy, na poutě a další společenské události. Lidé se tu potkávali, vzájemně pohovořili, sdělili si novinky, vyslechli se, poradili si, postěžovali si a tak dále a šli domů. A takto se to opakovalo za týden, za další týden, za měsíc. Takové společenství bylo soudržné, pevné a vědomé si vzájemné pospolitosti.

V situaci, kdy si jedni nechávají vozit potraviny domů až pod nos a druzí si pro ně autem jezdí do supermarketů, se nelze divit, že v takových vsích či městech se krámky zavírají. Po nich bude následovat hospoda, přestanou se pořádat plesy či fotbalové zápasy a tak dále. Lidé v nich přestanou spolu mluvit a zavřou se za živé ploty svých zahrad. Potom už se bude jen čekat, až na takových místech už i ten pomyslný pes chcípne.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,690
21,720
28,560
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře