PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420) (Tě Boha chválíme) - Jan Žižka z Trocnova, oblečen v rudý plášť, sestoupil po skvělém vítězství se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami. Vpravo se rýsuje hora Vítkov, jež je od té doby na vojevůdcovu počest nazývána Žižkovem.

PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420) (Tě Boha chválíme) - Jan Žižka z Trocnova, oblečen v rudý plášť, sestoupil po skvělém vítězství se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami. Vpravo se rýsuje hora Vítkov, jež je od té doby na vojevůdcovu počest nazývána Žižkovem. Zdroj: GHMP

APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách) - Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský kněz slouží zápalnou oběť bohům. Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem.
PO BITVĚ U GRUNWALDU (1410) (Severoslovanská vzájemnost) - Zadumaný polský král Vladislav Jagellonský po vítězné bitvě. Pod pahorkem leží s křížem na prsou padlý velmistr řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen. Kromě pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, jež museli přinést jeho bojovníci. V bolesti si zakrývá tvář. V pozadí žehná pravoslavný patriarcha všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži naznačují, že moc řádu byla zlomena a Polsko i Litva uchránily svobodu. Za klečící postavou v křižáckém plášti stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Sokol z Lamberka a vlevo vedle něj Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko.
SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419) (Kouzlo slova. Podobojí) - Po smrti Jana Husa se reformační náboženské poutě šířily jako duševní „nákaza“ mezi prostým lidem. Sedmnáctého září 1419 bylo vydáno „obcí táborskou“ při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší. Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30. září 1419 na výšině za Jesenicí, dodnes zvané U Křížků. Koranda káže z lešení, nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, kteří přijímají z kalicha a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, jež právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly.
PETR CHELČICKÝ  (Neoplácet zlem zlé) - Na podzim roku 1420 Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl město Vodňany, jež bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu. Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází významný náboženský myslitel té doby – Petr Chelčický.
CAR SIMEON BULHARSKÝ (889–927) (Jitřenka slovanského písemnictví) - Vrcholem bulharské moci a slávy bylo panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. V tehdejším sídelním městě Velké Preslavi na řece Kamčii, na severní straně Nízkého Balkánu, písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládají se zde dostupné knihy a sbírají se myšlenky ze spisů byzantských. Sám panovník ve společnosti učenců řídí práce, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí pro učitele a knihy.
20
Fotogalerie

Nechme Slovanskou epopej Američanům, je to propagandistické dílo!

Realita přináší našemu národu příležitost, jak se zbavit jednoho historického prokletí. Vnuk Alfonse Muchy se soudí o vlastnictví celého souboru Slovanská epopej. Doufám, že soud vyhraje, ale pod podmínkou, že si ta nevkusná plátna odveze do Ameriky.

Potomek Alfonse Muchy, John Mucha, se soudí s českým státem o vlastnictví Slovanské epopeje. Aniž bych znal detaily celé causy, držím panu Johnovi všechny palce, aby soud vyhrál, ovšem jen pod tou podmínkou, že si Slovanskou epopej odveze do Ameriky, kde žije, nebo někam jinam, ale určitě pryč z České republiky.

Podívejme se na ono dílo podrobněji. Aniž bych jakkoliv přeháněl, jde o předstupeň socialistického realismu a nacistického umění. Angažované umění, zpodobňování smyšlených mýtů vždycky smrdí. A Epopej mezi taková angažovaná díla — rozuměj propagandu, která je ze své podstaty vždy lživá — nesporně patří.

Autor celé dílo (proto je namalované na lodních plachtách velmi řídkými barvami) plánoval jako putovní prezentaci Slovanstva — měla být natáčena na velké dřevěné bubny, převážena a vystavována v cizině za účelem propagace Slovanstva — konstruktu čistě smyšleného.

Jazyková příbuznost s ostatními Slovany nezakládá žádnou společnou historii a vůbec existenci nějakého Slovanstva a jeho státotvorné minulosti. Nic takového se ve skutečnosti neodehrálo. Přesto Epopej zpodobňuje právě takové „historické“ — ve skutečnosti bájné — momenty. Takže celé dílo by bylo příhodnější chápat v kontextu marketingu a reklamy než v kontextu výtvarného umění.

Další důvod, aby dílo odcestovalo, jsou jeho výtvarné kvality. Bombastický realismus Muchova veledíla tak připomíná nejen realismus socialistický (kde nebyli idealizováni Slované, ale dělníci), ale také umění nacistického Německa, které zase oslavovalo hrdé Germány.

Celé dílo Epopeje je novotvarem politiky v umění, novotvarem propagandy ve výtvarnu — a s historickým odstupem je prostě lepší se něčeho takového zbavit. Protože už je to, sorry, pane Mucho, jenom trapné. Beznadějně a nenávratně out, zasunuto historií ne do muzeí, ale do jejich depozitářů.

Přesto je Mucha jedním z nejznámějších českých malířů a je trochu pumprdentlich mít takovou slávu zašitou v depozitáři. Očekávat od jejího vystavení nějaký větší zájem diváků je však asi nerealistické. Oni ti slovanští hrdinové fakt už nikoho nezajímají. A tak by bylo nejlepší, kdyby si je pan John Mucha odvezl a nechal je v USA vystavit někde nedaleko Disneylandu, protože do de facto stejné kategorie výtvarné kultury Slovanská epopej patří.