V úterý večer odvysílala Česká televize dokument „Jako bychom dnes zemřít měli“ mapující události okolo takzvaného číhošťského zázraku a osudu faráře Josefa Toufara. Snímek přinesl autentické výpovědi přímých svědkyň celé proslulé události, ale i dosud neznámá fakta či archivní záběry. Česká televize mnoho dní dopředu anoncovala vysílání pořadu, přesto jej podle serveru digizone.cz sledovalo „jen“ 138 tisíc lidí. Tento dokument si totiž zasloužil pozornost mnohem větší. Něco to o nás vypovídá...
V posledních letech přitom bylo okolo osoby faráře Toufara i onoho dodnes nevysvětleného pohybu křížku na oltáři číhošťského kostela v prosinci 1949 poměrně rušno. Publicista Miloš Doležal o celé problematice vydal dvě knihy, ze kterých se okamžitě staly bestsellery.
Katolická církev před třemi lety zahájila proces Toufarova blahořečení a v červenci loňského roku byly ostatky Josefa Toufara vyzvednuty z hromadného ďáblického hrobu a slavnostně uloženy do hrobky v hlavní lodi číhošťského chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Asistovaly u toho nejen církevní a společenské špičky, ale i televizní kamery, které vše přenášely v přímém přenosu. To samo o sobě už signalizuje, že šlo o velice významnou věc.
Takzvaný číhošťský zázrak je symbolem jedné epochy našich dějin. Epochy velice temné. V jeho světle se ukázala malost a tupost mnoha lidí té doby, kteří sebou nechali manipulovat jako loutky a ve kterých rychle na povrch vystoupaly mocenské choutky a charakterové vady a defekty. Případ ve své době přitom měl velikou mezinárodní odezvu, ale v době nastupující studené války se z něj stala vítaná a zneužitá munice komunistické propagandy. Jejím zhmotněním budiž odpudivý dokument „Běda tomu skrze něhož pohoršení přichází“.
Nedělám si iluze o televizní sledovanosti dokumentů. Někdo by možná mohl i namítnout, že oněch 138 tisíc diváků je slušné číslo. Domnívám se, že není. V tomto případě určitě není. Ve stejnou dobu seděly u televize miliony lidí. Drtivá většina z nich koukala na bezobsažné a nekonečné seriály, rádoby celebrity či klipovité zpravodajství bez hlubšího obsahu. Přitom dokument tohoto typu by měl být takřka povinný pro mládež školou povinnou, která se v hodinách dějepisu k nejnovějším dějinám ani nedostane (a pak ze sebe sype historické perly, na kterými zůstává rozum stát).
Přitom právě historické události typu číhošťského zázraku formují historickou paměť a spoluutvářejí hodnotový rámec společnosti a národa. Obdobné historické dokumenty vysvětlují, ukazují nepříjemné pravdy, pokládají stejně nepříjemné otázky či nutí k zamyšlení. Při pohledu na data se člověk spíš nemůže ubránit dojmu, že většina lidí večer u televize přemýšlí, zda má vychlazené pivo v lednici, namalované nehty nebo prostudovaný slevový leták do supermarketu. Tak proč by se trápila historickým vrtáním se v nějaké přes půl století staré kauze. Tento model mnoha lidem vyhovuje.
V pořádku, já jim ho neberu. Tohle stádní uvažování však vyhovuje i mnoha politikům, kteří pak lidem leccos nemluví a utáhnou je na vařené nudli nebo na koblize s marmeládou. Chycení se pak nestačí divit, na co kývli a vinu hledají všude jinde a u jiných, jen ne u sebe. V minulosti se říkávalo, že národ, který nezná svou historii, si ji musí prožít znovu. Někteří lidé by ji možná i rádi prožili znovu. Nemuseli by totiž nijak přemýšlet či myslet. Protože pokud by toho byli schopni, zjistili by, že to mnohdy tuze bolí.
