Fidel Castro nechal po vítězství své revoluce uvěznit přes sto tisíc lidí. Použil na to věznice, které tu zbyly po režimu diktátora Batisty. Ani ty nestačily. Jeho spolubojovníci končili často podivnou smrtí. Země skončila v chudobě. Ale mnozí lidé teď po jeho smrti naříkají.
Valtr Komárek, v první polovině 60. let poradce Che Guevary na Kubě, od roku 1984 šéf Prognosticckého ústavu založeného zřejmě na podnět sovětského vůdce a šéfa KGB Andropova, po listopadu 1989 místopředseda federální vlády a čestný předseda sociální demokracie, vzpomíná, jak byl u projevu Fidela Castra v jakémsi cukrovaru. Fidel řečnil na nákladním voze s mikrofonem v ruce. (Komárek o sobě ve své knize píše v třetí osobě.)
„A teď výjev jako z Mojžíšova kázání, i když prorok byl oděn v khaki, stál na monstrózním náklaďáku a místo berle měl samopal. Shlukly se kolem něj tisíce věřících, s rozzářenými zraky mu visely na rtech, vztahovaly k němu ruce se srdcem v dlaních. Jako omráčen silou tohoto „biblického“ výjevu Valtr z počátku ani nevnímal Fidelova slova. Ten člověk vkládal do svého projevu niterné zanícení, celé své přesvědčení i duši, víru i naději. Jako by ani nešlo o to, co říká, nýbrž jen a jen o to, jak to říká.“
Vůdce mluvil hodinu o mezinárodní situaci a potom dvě hodiny o domácí ekonomice a cukru a armádě. Celkem řečnil čtyři hodiny. „Skončil až po čtyřech hodinách. Nebyl vyčerpán, zdálo se, že zůstal svěží, s vnitřní energií, která by utáhla elektrárnu. Lidé bouřili nadšením, obyčejný horký den se jim nečekaně proměnil ve svátek, o němž si ještě dlouho budou povídat.“ Všimněme si té jedné věty: „Jako by ani nešlo o to, co říká, nýbrž jen a jen o to, jak to říká.“
A to je možná klíč k tomu, proč mnoho lidí tohoto krvavého vláce Kuby stále obdivuje a proč mu odpouští to, co by jiným jihoamerickým diktátorům neodpustili. Dobře vypadal a mluvil a při pohledu na něj lidé zřejmě cítili jakýsi pocit viny, že jsou příliš maloburžoazní a při pohledu na své vlastní politiky se jim zdálo, že jsou to tak trochu panáci bez života. O obsah tady nešlo, byl to prostě kýč, tady samozřejmě založený i na tom, že Fidel byl nesporně mužem činu.
Po Castrově skonu začal ronění slz na mnoha místech, kde bychom to snad až tolik nečekali. Tedy „snad až tolik“, jinak se to čekat dalo.
Předseda KSČM a známý práskač z doby normalizace Vojtěch Filip označil Castra za bojovníka za svobodu kubánského lidu a mluvil o jeho odkazu, na který„ mnozí nikdy nezapomenou“.
České mírové hnutí se nechalo slyšet: „Je těžké najít správná slova k odchodu člověka, který zasvětil celý svůj mimořádný život realizaci revolučních ideálů humanity a socialismu. Fidel, jak ho všichni budou i nadále vždy nazývat, byl duší kubánského lidu, nesmiřitelným obráncem suverenity své země a strůjcem jejího společenského pokroku... České mírové hnutí vyjadřuje svou nejhlubší soustrast rodině, vedení Kubánské revoluce, Komunistické straně Kuby a Kubánskému hnutí za mír a suverenitu národů.“
Pochopitelně něco musel říci i ruský vůdce Vladimir Putin, který ohodnotil Castrovo dílo zhmotněné v podobě „svobodné a nezávislé Kuby, která se stala vlivným členem mezinárodního společenství i inspirujícím příkladem pro mnoho zemí a národů“. Zřejmě pro ty národy, které ještě nemají hlad a plné věznice a chtěly by těchto výdobytků kubánského socialismu dosáhnout.
Už se nemluví o tom, jak svého spolubojovníka Che Guevaru (účastníka masových poprav) nakonec zbavil funkcí a poslal bojovat do ciziny, kde byl Che Guevara v Bolívii nakonec zajat a v roce 1967 popraven. Jeho ostatky nakonec po třiceti letech v malé škatulce slavnostně přivezli na Kubu. Co se asi Fidelovi v tu chvíli honilo hlavou?
V roce 1989 proběhl proces s generálem Arnaldem Ochoou (1930-1989) a dalšími vysokými činiteli obviněnými z pašování drog a korupce. V červenci 1989 byl Ochoa a tři další lidé odsouzeni k smrti a zastřeleni. Spekuluje se o tom, že Ochoa byl příliš oblíben a proto musel umřít a že možná sám Castro i jeho bratr byli do obchodu s drogami zapojeni, protože šlo o získání peněz pro režim. Ochoa byl dávný přítel Raúla Castra a bojoval v revoluci už od roku 1957, ale to nebylo nakonec nic platné.
Jenže fakta nic neznamenají, když jde o pocity. Setkávali se s ním diktátoři, demokratičtí politici, papežové, jeho postavu nešlo prostě ignorovat. Byl to lump obklopený lumpy, který za sebou nechal utrpení a smrt a přitom pro něj lidé měli nějakou zvláštní slabost, ať už hřímal v uniformě, nebo jako stařík pochodoval po místnosti v bundě Adidas. Současník státníků od Dwighta D. Eisenhowera po Baracka Obamu, od Nikity Chruščova po Vladimira Putina, od Jana XXIII. po papeže Františka, narozený ve stejném roce jako Alžběta II.
Teď je pryč a někteří lidé se mu budou obdivovat pořád. O to víc, oč méně museli žít pod jeho vládou.
