Příběh Jiřího Bradyho, který přežil nacistické koncentráky, zná dnes už téměř každý. Skvělé! Kvůli nedůstojné taškařici, zda bude či nebude vyznamenán v pátek 28. října na Pražském hradě, se také zvedla vlna solidarity a pan Brady dostane mnoho jiných ocenění. Proč ale až teď? Proč se všichni probudili najednou až v těchto dnech? Jiří Brady přece nespadl z nebe.
Svoji záslužnou práci při vysvětlování hrůz holocaustu dělá mnoho let. Byl už za to oceněn ve Velké Británii či Německu. Zajímavou reportáž o něm vysílala Česká televize již na jaře roku 2004. Ve spolupráci s ním připravilo už před lety Židovské muzeum vzdělávací program pro děti. V roce 2003 vydalo nakladatelství Portál knihu „Hanin kufřík. Příběh dívky, která se nevrátila“. Ten pojednává i o osudu pana Bradyho.
Pozoruhodný příběh byl známý a byl tady.
Zvláštní proto je, že tolik institucí a měst si vzpomnělo až v posledních dnech, že Jiřího Bradyho vyznamená a ocení. Proč ne předtím? Přece si to zasloužil dávno.
Jedná se o reakci na to, že vyznamenání po zcela absurdní diskusi nedostane Jiří Brady na Pražském hradě z rukou prezidenta. To je chyba a nemá cenu ji dál rozebírat.
Ne, že by si všechna ta další ocenění pan Brady nezasloužil, ale hlasitá kampaňovitost, s kterou se tak děje, není pro Českou republiku a její vztah k lidem s podobným osudem právě lichotivá.
Univerzita Palackého v Olomouci dá Jiřímu Bradymu pamětní medaili. Primátorka Prahy mu udělí „klíč od obce pražské“. Poslanecká sněmovna mu předá medaili a pamětní list. Premiér Sobotka ho ocení medailí Karla Kramáře. Pamětní list mu dá i město Brno.
V případě Jiřího Brady měla všechna ta ocenění (včetně medaile z rukou prezidenta, nemyslím tím jen Miloše Zemana, ale i jeho předchůdce) přijít dávno. Bohužel jsme všichni zaspali.
Paradoxně přispěla k probuzení návštěva Jeho svatosti 14. tibetského dalajlamy. Těším se, co se stane po jeho příští návštěvě.