Dopadla by Libye lépe, kdyby západní státy nezasáhly? Není to vůbec jisté | Reflex.cz
reklama
nahoru

Dopadla by Libye lépe, kdyby západní státy nezasáhly? Není to vůbec jisté

Jan Jandourek26. října 2016 • 10:10
Dopadla by Libye lépe, kdyby západní státy nezasáhly? Není to vůbec jisté
Po pádu Kaddáfího je Libye v krvavých troskách.
• foto: 
Profimedia.cz

Spojené státy jsou silné, ale ne všemocné, říká politolog Christopher J. Fettweis na stránkách National Interest. USA jsou supervelmoc, ale ne superhrdina. Je to vidět i na výsledku počínání USA a NATO v Libyi.

reklama

Článek „Neobviňujte NATO za Libyi“ mluví o mnoha aspektech libyjské krize. My se můžeme zastavit u jednoho, totiž že by Mu’ammar Kaddáfí stejně neuspěl se svými hrozbami a nezastrašil civilisty silou, kdyby nedošlo k zásahu NATO.

Profesor Kuperman tvrdil ve svém článku ve Foreign Affaires před rokem, že kdyby došlo k potlačení povstání, stalo by se tak bez většího krveprolití a poukazuje na nízký podíl žen zabitých v menších městech a slib Kaddáfího a jeho syna Sajfa al-Islámího během bitvy o Benghází, že budou milosrdní.

Jenže po vypuknutí protestů oba pronesli tolik výroků, že si z nich každý může vybrat. Kaddáfí nazval rebely „mastnými krysami“, které musí být vyhlazeny „dům od domu, domov od domova, ulici od ulice, od jedné osoby ke druhé. Tentokrát nebudeme tak milosrdní,“ prohlásil. „Neodpustíme.“ Sajf řekl, že povstání bylo činem opilců a narkomanů zmanipulovaných Západem a oklamaných arabskými médii. Občas se objevily nabídky smíření, ale další prohlášení byla také jasná. Byl dostatečný důvod se domnívat, že jejich nepřátele čeká jen to nejhorší.

Kromě toho se NATO zabývalo nejen osudem civilistů, kteří zemřeli při počátečních bojích, ale také tím, co by s nimi bylo, jakmile by povstání bylo potlačeno. Je pravda, že Kaddáfího ozbrojené síly se zaměřovaly především na povstalecké bojovníky, ale to se mohlo změnit, jakmile by krize přestala být existenčním ohrožením pro režim.

Začne se tím, že se porazí rebelové a potom dojde na potrestání viníků. „Totalitní režimy nemají tendenci dívat se laskavě na rebely,“ píše Fettweis. „Možná by Kaddáfí ušetřil jejich životy a snažil se o jejich integraci, jak slíbil. Možná ale, že jeho jednotky by šly dům od domu, aby je ‚vykořenil z jejich děr‘, jak slíbil. Málo v jeho osobní historii naznačuje, že by byl typem vůdce, který odpouští a zapomíná.“

Ostatně odplata by se dala tušit i na základě toho, jak se Kaddáfí choval při předešlých rebeliích. Tvrzení, že síly NATO nezachránily větší počet životů, než byly následné ztráty, může přijmout jen ten, kdo věří v ta nejoptimističtější východiska, slibům diktátora a pomíjí jeho hrozby. „V arabském světě se takové happy endy nedějí často.“

Kaddáfího odpůrci byli připraveni na tvrdý a dlouhotrvající odpor, a kdyby byli poraženi v přímé bitvě, pokračovala by zřejmě guerillová válka. Bojovníci byli vycvičeni a arabské země jim dodávaly zbraně.

Je ovšem pravda, že tak jako tak je Libye v krvavých troskách. Otázka zní, nakolik úspěšně může supervelmoc do takové spirály násilí zasáhnout. Libyjská tragédie podle autora ukazuje limity, na jaké narážejí hráči zvnějšku v občanských válkách na Blízkém východě. Ať už se vina hledá na jakékoli straně, faktem je, že „naše akce nejsou rozhodující“. „Budoucnost Libye, stejně jako Sýrie, Jemenu a Iráku, je dost mimo dosah našich rukou.

Skutečné poučení z nedávné historie v Libyi je smutné, ale nepochybné. Spojené státy obrovsky přeceňují míru kontroly, jakou mohou vykonávat nad neklidnými a hluboce rozdělenými společnostmi Blízkého východu. Je pohodlné si myslet, že Washington může zastavit srdcervoucí násilí v regionu a vybudovat soudržné státy…, ale to je iluze. Můžeme a měli bychom pomáhat těm, kteří prchají před násilím, ale pouze jeho pachatelé ho mohou zastavit.“

Podobný závěr je poměrně skličující. Připomíná to známý paradox blechy na rozpálené pánvi. Když bude skákat, stejně dopadne zpět a bude ji to pálit. Když nebude skákat, taky ji to bude pálit. Tak co má dělat? Prostě skáče, co jiného.

Významné západní státy budou stejně předmětem neustálé kritiky. Kdyby nezasáhly na straně odpůrců režimu, dočetli bychom se, že chtěly Kaddáfího ropu a držely ho u moci a že je to velmocenský cynismus. Když zasáhly, dozvěděli jsme se, že chtěly Kaddáfího ropu a že je to velmocenský cynismus. Když si od něj držely USA odstup, byl to imperialismus, když zasáhly, byl to taky imperialismus, když se s ním začali fotit evropští vůdci a pokoušeli se ho umírnit, je to dnes pro ně přítěží, protože titíž ho nakonec nepodrželi v jeho těžké a poslední hodince.

Ať děláte, co děláte, dopadne to pro vás špatně. Proč? Protože s diktátory se nedá nic trvale hodnotného vyjednat, protože jsou to prostě diktátoři. Když se postavíte na stranu jejich nepřátel, máte co do činění s klubkem dost podezřelých a vzteklých hadů, nikoli s Rychlými šípy. Když necháte diktátora být, dá vám do civilního letadla bombu a udělá to kdykoli, kdy si zrovna zamane. Hledat ale v tomto složitém světě nějaká dokonalá východiska bude zřejmě marné ještě dlouho. Zůstalo jen nedokonalé hašení požárů, za něž prvotně může někdo jiný.



Klíčová slova: LibyeNATOUSA



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama