V sále číslo 11 multikina na pražském Andělu se po úterní české premiéře filmu Anthropoid rozhostilo ticho. Nikdo ani nedutal. Důvod? Naši hrdinové zahynuli. Všichni. Hodnocení samotného filmu přenechávám jiným, napadly mě ale v tu chvíli otázky: Byli bychom ještě dnes schopni něčeho takového? Má tato země hrdiny, kteří jsou ochotni pro svobodu umírat? Nezaměnili jsme vlastenectví za vymyšlený přízrak multikulturalismu?
Ještě než začnu odpovídat, slyším okamžité námitky. Atentát na jednoho z organizátorů holocaustu Reinharda Heydricha měl přece katastrofální následky – v bezprostřední reakci na něj zavraždili Němci několik tisíc nevinných Čechů. Ano, je to tak, ale Češi při operaci Anthropoid překročili svůj stín. Švejkovské pojetí války (jakkoli přitažlivé a vtipné) bylo na chvíli zapomenuto.
Anthropoid navíc v našich moderních dějinách nemá srovnání. Byla to nejdůležitější a nejvýznamnější věc, kterou dal tento národ světu ve 20. století. Za obrovských obětí a velkou cenu, ale právě Češi dokázali zbavit povrch zemský velké nacistické zrůdy.
Co z toho zbylo
Jak je to ale s vlastenectvím a láskou k národu dnes? Existují? Je ochoten za ně ještě někdo umírat?
V posledních desetiletích totiž vidíme v celé Evropě něco zcela jiného.
Náš kontinent je zasažen nebezpečným bacilem pacifismu. Bojovat se nám nechce, na armády platíme čím dál míň. Posílat někam vojáky, je málem zločin. V zahraničních misích zahynulo za dobu samostatné České republiky přes 20 našich vojáků (deset z nich v Afghánistánu). Místo úcty a slávy se od některých hlupáků dočkali nadávek, že to jsou žoldáci a dobře jim tak. Takové chování těchto kritiků je pravým opakem vlastenectví.
Dobrých dvacet let jsou pak zejména mladé generace bombardovány tím, že „národní státy jsou přežitek 19. století“, že „nejdůležitější pro Evropu je projekt integrace a multikulturalismu, který nás dovede do nebe“, že „vzniká jakýsi prototyp Evropana a na nějakého Čecha zapomeňte“.
No, bylo by to vlastně i krásné, kdyby to nebyly všechno nesmysly.
Nic takového se nestalo a v poslední době se naopak ukazuje, že evropské národy jsou hodně rozdílné a mají různé tužby a sny. Je to tak dobře, pokud u toho ale žijí vedle sebe bez válek.
Ovšem Anthropoid byl o něčem úplně jiném a na to s určitou uměleckou nadsázkou poukázal i film, který přišel tento týden do našich kin.
Malý národ jako jsou Češi, vždy potřeboval a bude potřebovat spojence. Pokud je neměl, skončil v pekle a v područí někoho velkého. Na tom se nic nemění. Spojence máme v současnosti v NATO a také v Evropské unii, i když ta se někdy chová tak, jako kdyby nesídlila v Bruselu, ale v Berlíně a Paříži. Našim skutečným spojencem například nikdy nebude Rusko, to má zcela jiné zájmy. My mu vždy můžeme pouze posloužit v jeho hrách a děje se tak, když se nechováme jako vlastenci.
Aby malý národ přežil, musí být také ekonomicky zdatný, musí investovat dostatek peněz do své obrany a musí se u něj současně projevovat prvky hrdosti na sebe samého.
U toho malá poznámka. V poslední době se objevilo mnoho „nových českých vlastenců“, kteří velmi odvážně hovoří proti migrantům a muslimům. Jenže to jsou často lidé, kteří si jenom hledají zástupný cíl – předtím to byli Romové, nebo Sudetští Němci. Dnes muslimové, zítra opět Židé. Ano, radikální islám je skutečné zlo, které ohrožuje svět, ale je nutné jasně pojmenovat, kdo ho šíří a kdo má za to nést odpovědnost. Povšechné soudy jsou k ničemu.
Češi nejsou otloukánci
Film Anthropoid poukázal (někdy dost přehnaně, ale tak to ve filmech chodí) na dobré vlastnosti Čechů. Poukázal na to, na co máme být hrdí. Méně zdůraznil to, co přetrvává dodnes – určitá malost, zakomplexovanost. Známe to všichni – někam vejdete a hned slyšíte, jak Češi o Češích říkají, co udělali špatně, jak je to hrozné a že jsme otloukánci.
Nejsme otloukánci a neděláme všechno špatně. Chce to jen větší hrdost. Daleko více hrdosti a vlastenectví. Tak, jak to vidíme u Poláků, Švédů, Švýcarů nebo Nizozemců.
Proto jděte na Anthropoid, tam to všechno je.
