Muž z Ria: Moje první zika. Už je to tady! | Reflex.cz
nahoru

Muž z Ria: Moje první zika. Už je to tady!

Milan Tesař12. srpna 2016 • 17:00
Muž z Ria: Moje první zika. Už je to tady!
Americkej moskyt poleptaný virem Zika!
• foto: 
Profimedia.cz

Ve čtyři ráno mě vzbudí svědění na hřbetě ruky. Znám ho z chalupy, kterou máme u rybníka. Jenomže tohle není nějaké to „komáři se ženili“. Tohle je americkej moskyt poleptaný virem Zika!

Zběsile se odkopu a rozsvítím. Pachatel sedí na stropě. Jsem v totálně v loji, přesněji řečeno na rozcestí mezi žlutou zimnicí a neplodností. Obojí prý začíná náhlou horečkou. Čekám tedy. Začínám se potit. Single pokoje neosobního kondominia pro novináře ve čtvrti Barra jsou pro existenciální pocity jako stvořené.

Mám pocit, že sálám. Ale strach je taky forma horečky. Je mi jako panu Novákovi, který potká světovou katastrofu. Tohle už přece ve zprávách bylo a vypadalo to tak vzdáleně!

Ručníkem drtím nažbrundaného komára sedícího na stropě, čímž částečně vymaluju místnost jeho (vlastně svou) krví. Rozhlédnu se po tragicky malé hotelové cimře, jejíž jedinou výhodou je, že v ní dosáhnu na strop, a je mi jasné, že moje karanténa na oddělení tropické medicíny v Praze na Karlově nebude větší. Co když na mě budou dělat pokusy s vakcínami?

Cítím se na odpis a chci, aby mi to někdo vymluvil. V Praze už je ráno, ale rozmluvím si to. Komu zavolat? Bojím se chladného přijetí. Čím budu? Jenom další oběť ziky. Sorry, ale už jsme vás viděli na internetové galerii. Obětí toho nebezpečného viru vypadají hrozně neupraveně.

Přepadá mě neovladatelný stesk a jsem si téměř jistý, že tu holku, co mám tam někde doma za mořem, už nikdy neuvidím. A samozřejmě: v hlavě mi okamžitě naskočí moje zamilovaná písnička: … ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít“.

Ještě chvíli pobíhám s ručníkem po posteli a dal bych tisíc realů tomu, kdo mi přivede pokousance, který se z toho vylízal. Dalšího krvepijce nenalézám. Zmoženě usínám.

Probudím se ráno, horečku zatím nemám. Třeba to byl jenom zlý sen. Pak si ale všimnu rudé čmouhy na zdi pokoje a sevře se mi srdce. Tak přece…

Vydávám se do olympijského parku na šerm s pocitem člověka, jehož poslední přání bylo jiné než vidět fleret. Ale jsem přece profesionál.

Třeba umřu někdy příště.

P. S.: Toto i všelijaká další dobrodružství našeho reportéra na olympiádě v Riu si můžete přečíst v aktuálním Reflexu.

Reflex 32/2016

DALŠÍ DÍLY SERIÁLU MUŽ Z RIA NAJDETE ZDE >>>

VÍCE O OLYMPIÁDĚ NA REFLEX.CZ >>> 

VŠE O LOH 2016 V RIO DE JANEIRU ČTĚTE ZDE >>>


Klíčová slova:
LOH 2016Rio de JaneiroMuž z Riazikakomár


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější