Vrah ve francouzském Nice plánoval svůj čin dlouho a rozhodl se zaútočit ve městě, kde je velká muslimská komunita; muselo mu být zřejmé, že mezi jeho oběťmi budou i muslimové. Podobně i další islámští teroristé, kteří útočí nejen v Evropě, se musejí vyrovnat s možností, že mezi jejich oběťmi budou i muslimové. Jak se s tímto faktem tedy vyrovnávají?
V samotném Nice tvořili dle médií muslimové zhruba třetinu obětí. Pro některé obhájce islámu je tento fakt argumentem pro tvrzení, že islám nemá s činem muslimského útočníka nic společného. Z toho, co zatím média zveřejnila o výsledcích vyšetřování motivu muslimského útočníka, víme, že obhajoval svůj čin jako mstu na Evropanech za mrtvé muslimy zabité západními vojáky při operacích v muslimském světě. Obdobně argumentoval i afgánský muslim, který útočil kousek od našich hranic v Bavorsku. Jak si tedy mohou tito muslimové všechno tohle ospravedlnit islámem?
Odpověď najdeme v islámském právu a koránu. V koránu se hovoří o tom, že muslim může zabíjet jiné lidi z důvodu msty: „A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi –, byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré,“ zní verš 32 koránu ze súry Prostřený stůl v překladu českého odborníka na islám Ivana Hrbka.
Vidíme zde tedy zřejmé ospravedlnění pro muslimské teroristy, kteří vnímají, že zabíjejí nevěřící jako pomstu za muslimy zabité nevěřícími. Tato část problému je tudíž snadno vysvětlitelná a pochopitelná. Muslimský terorista vnímá emočně zabití muslimů vojáky Západu a stejně tak emočně vnímá šíření demokracie a liberalismu jako projevů šíření pohoršení, a proto v reakci na to muslimský terorista zabíjí nemuslimy jako mstu za to vše a vnímá to jako ospravedlněné samotným nejposvátnějším textem islámu – koránem. Jak se ovšem muslimský terorista vyrovnává s možností, že při útoku budou umírat možná i muslimové?
Odpověď nám dává islámské právo šarí’a. V rámci islámského práva již před staletími museli muslimští teologové a právníci řešit problém možnosti zabití muslimů při útoku na nevěřící a vyřešili to šalamounsky.
Český orientalista Miloš Mendel v knize Džihád popisuje tento problém v islámském právu následovně: „Jestliže mezi nepřáteli, na něž muslimské vojsko útočí, jsou muslimští rukojmími, vězni nebo obchodníky, z nichž by si nepřítel chtěl vytvořit živý štít, pouze uláma Awzaví (zemřel 744) a abú Saur (zemřel 854) nabádají, aby muslimové útok zastavili. … Ostatní školy (tzv. islámského práva) považují pokračování v boji za povolené v případech, kdy by muslimové nedosáhli vítězství jinak než s rizikem, že budou při útoku zabiti i jejich souvěrci.“
Důležitou poznámkou je, že tito muslimové, kteří zemřou v případě útoků muslimů na ně, jsou v islámu bráni stejně jako svatí bojovníci v džihádu a jdou do ráje. Teologové mnoha dnešních islámských teroristických skupin inovovali toto středověké stanovisko do podoby, že muslimští bojovníci mohou útočit na místa srocení nevěřících s možným výskytem muslimů, protože to nejde udělat jinak. Takto si například Palestinci ospravedlňovali útoky na izraelské civilní cíle, kde bylo možné, že mezi oběťmi budou i izraelští muslimové.
Vezmeme-li tedy v potaz, že pachatelé dvou nedávných útoků, v Nice a sekyrou v bavorském vlaku, hlásali, že jejich motivem je msta na nevěřících za zabité muslimy, tak není nic divného, že mezi jejich oběťmi byli i muslimové. Pro útočníky to vlastně mohl být i v jistém zvráceném způsobu uvažování dar pro případné muslimy zabité při jejich činu, vždyť je vlastně v jejich vidění světa poslali na přímou cestu k setkání s Alláhem.
Osobně si myslím, že je víc než naivní si myslet, že by muslimský terorista pro svůj čin nemohl najít motivaci v islámu, naopak on tam nachází ospravedlnění svého činu i toho, že při jeho vražedném útoku na nevěřící mohou zemřít i muslimové.
