Vojáci vylézají v Istanbulu na mostě přes Bosporskou úžinu z tanků, vzdávají se a civilisté je mlátí. Zdá se vám, že je to při vojenském puči nemožné? Aby se dobře vycvičená armáda nechala zajmout „kolemjdoucími“ občany“ je vskutku absurdní. V Turecku se to ale v sobotu stalo. Podivný převrat v podivné zemi s podivným prezidentem, s kterým Západ musí neochotně spolupracovat. Existuje vůbec pro Evropu únik z „turecké pasti“?
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan (a předtím dlouholetý premiér) je něco mezi Vladimirem Putinem a syrským diktátorem Bašárem Asadem. Gangsterský samovládce, který likviduje nepohodlná média a novináře. Obviňuje, vězní a vyhání své politické odpůrce. Rozdmýchává tradiční nenávist ke Kurdům (těch je kolem 15 milionů v osmdesátimilionové zemi), k Arménům i dalším národům. Zasahuje do války v Sýrii, vysílá na trestné výpravy vojáky i letadla do iráckého Kurdistánu. Postaral se i o to, aby dostal do kleští Evropu – stačilo loni více otevřít jinak pečlivě hlídané hranice pro uprchlíky a EU se pod jejich náporem roztřásla.
Normálně spolupracovat s Erdoğanem je v podstatě nemožné. Stejně nemožné je s ním nespolupracovat vůbec.
Navíc Turecko je členská země NATO. Při představě, že by se například v případě velké turecko-kurdské války (ta není vůbec vyloučena) musel reálně naplnit článek 5 Washingtonské smlouvy Severoatlantické aliance, který hovoří o vzájemné pomoci jednotlivým členským státům v případě napadení, jímá Evropany hrůza. Zapletli by se do nekonečného sporu, který je podobný izraelsko-palestinskému konfliktu. Dohoda Kurdů a Turků je totiž nemožná, protože k ústupkům se nikdo neodhodlá.
Ovšem po nezdařeném převratu, který v mnoha směrech připomínal skvěle napsané a zahrané divadelní drama, se dostala Evropa i USA v nechtěném manželství s Erdoğanem do ještě nevýhodnější pozice. Je to dokonalá past.
V oblasti, kde řádí Islámský stát, sílí teokratický Írán, všude působí teroristické skupiny, probíhají války v Iráku, Sýrii i Jemen a to vše vyživuje migrační vlny, nezbývá Evropě i Americe, aby s nevyzpytatelným Tureckem spolupracovaly. Je to v našem životním zájmu. Stejně jako je v našem životním zájmu, aby do budoucna podobné kreatury jako je Erdoğan, nebyly u moci.
V Turecku se teď budou odehrávat rozsáhlé čistky v armádě, policii, tajných službách, médích i v politických stranách. Erdoğan bude stále více připomínat diktátora, s kterým Západ chtě nechtě musí vyjít. On sám bude argumentovat tím, že se pouze brání dalšímu pokusu o převrat. S tím se bude těžko polemizovat.
Jenže Turecko dlouhodobě a otevřeně podporuje i palestinské teroristické hnutí Hamás, všemožné odnože islamistického Muslimského bratrstva v Africe i na Blízkém východě a jistou dobu se neoficiálně podílelo na zásobování zrůdného Islámského státu. To vše ohrožuje euroatlantickou civilizaci.
Přesto bývaly doby, kdy měl Erdoğan dveře otevřené u amerického prezidenta Obamy, německé kancléřky Merkelové či britského expremiéra Camerona.
Zejména obamovská Amerika si naivně a mylně myslela, že některé problémy Blízkého a Středního východu za ní vyřeší právě Turecko. Nic takového se ale nestalo a ani nestane.
Bez Turecka s jeho nezvladatelným prezidentem se může islamistická infekce rychleji dostat do evropského těla. Podobné je to s kontrolou či bezbřehostí migračního proudění. Pokud nebude Evropa Erdoğana „poslouchat“, dostane další dávku statisíců uprchlíků. Pro vládu v Ankaře je poměrně jednoduché tyto lidi z Turecka posunout dál.
Západ tak uvízl v turecké pasti a prakticky nemá žádné možnosti, jak z ní uniknout. Stejně jako si dobrovolně vlezl do čínského ekonomického chomoutu a dlouho sebevražedně nekontroloval migraci, místo které vzýval nefunkční multikulturalismus.
Recep Tayyip Erdoğan se proto může po údajném puči spokojeně usmívat. Opět dosáhl svého.
