Česká televize nepotřebuje zestátnění, nýbrž lepší kontrolu a nový smysl | Reflex.cz
reklama
nahoru

Česká televize nepotřebuje zestátnění, nýbrž lepší kontrolu a nový smysl

MAREK POKORNÝ24. května 2016 • 16:15
Česká televize nepotřebuje zestátnění, nýbrž lepší kontrolu a nový smysl
K čemu Česká televize?
• foto: 
Česká televize

Po vyjádření pana prezidenta k postavení České televize je více než zřejmé, že průběžné návrhy na demontáž standardních mechanismů a institucí liberálně demokratického zřízení nejsou jen jakýmsi pofiderním hobby hlavy státu, ale programem cynika, který se kdysi vydával za sociálního demokrata, a snad i osoby fascinované autoritářskými systémy.

reklama

Efektivita výkonu moci, doprovázená v některých případech silným ekonomickým rozvojem, ovšem nemohou nahradit základní hodnoty svobodné společnosti. Patří k nim i svoboda projevu a garance nezávislosti veřejnoprávních médií, která se samozřejmě v různých dobách nemusí líbit různým politickým silám, stranám a proudům. Zestátnění je v tomto případě jen jiným slovem pro přímou mocenskou kontrolu.

Způsoby, jak takovou svobodu, nezávislost či autonomii veřejnoprávních médií zajistit, je celá řada – a žádný asi není dokonalý. Nicméně nejhorší variantou, kterou opět zkusmo, ale zcela cíleně zmiňuje pan prezident, je zestátnění těch médií, která přímo nepodléhají specifickým externím zájmům – ať už jsou tyto zájmy politické, či ekonomické povahy. Přímá kontrola České televize a Českého rozhlasu státem, jakkoli by se líbila každé politické garnituře, která je právě u moci, by nutně přinesla petrifikaci vládnoucích zájmů, jejich přímé prosazování a zneužívání médií ať už státní byrokracií, anebo konkrétními politickými subjekty.

V tomto smyslu je návrh prezidenta republiky za souhlasného přikyvování ministra financí a předsedy hnutí ANO zcela logický, neboť oběma jde především o maximální koncentraci svého vlivu na společnost bez ohledu na demokratické principy, jež je zdržují či jim zabraňují v bezohledném prosazování svých cílů. V případě Babiše, jehož zjevně nezajímají elementární hodnoty spojované s obtížnou cestou ke skutečně svobodné, spravedlivé a na všech úrovních prosperující společnosti, má připojení se k návrhu na zestátnění televize hlubokou logiku. Jako ministr financí by mohl za veřejné peníze odstranit mediální, názorovou a politickou konkurenci. Vedle vlastní mediální skupiny by tak za peníze občanů ovládal i státní televizi a rozhlas. Investice nulové, zisk stoprocentní.

V každém případě, ať už máme k práci a kvalitě České televize výhrady, jaké chceme, řešením není její zestátnění či naopak zrušení, k němuž se s obdivuhodnou ideologickou čistotou znovu přihlásil Václav Klaus. Nutná je diskuse nad zpřesněním jejího postavení jako nezávislého, autonomního, ale zároveň efektivního média. Současný stav není optimální. Na jedné straně je tu status veřejnoprávního média a na straně druhé komplikovaný a alibistický způsob jeho kontroly prostřednictvím rady poskládané parlamentem. Výsledkem je neživotný hybrid: nezávislost kontaminovaná zákulisními politickými dohodami. Česká televize je tak ve svém vidění světa, zpravodajství a komentářích výrazně obezřetná, lavíruje mezi jednotlivými politickými stranami a náladami, vyvažuje či vychází vstříc. Na straně druhé je tu způsob jejího financování, který kombinuje televizní poplatky s příjmem z reklamy, takže sledovanost, nikoli veřejná služba a kvalita jsou hlavními kritérii její dramaturgie a obsahu.

Jestliže si platíme Českou televizi a Český rozhlas, aby dělaly práci, kterou soukromá média dělat obvykle nechtějí a nelze je k tomu nutit, protože nepřináší přiměřený zisk, pak bychom jim k tomu měli poskytnout přiměřené zázemí. Tedy posílit jejich autonomii prostřednictvím takové konstrukce rad, která je složena ze zástupců veřejnosti a zároveň v ní mají právo na členství přímí nominanti parlamentních politických stran. Druhým krokem je tlak na efektivitu a kvalitu rozhlasového a televizního vysílání, jehož se dá dosáhnout jenom tak, že se obě média budou soustředit na svou veřejnoprávní funkci, nikoli na poskytování zábavy a obchodní aktivity. Zachování televizních a rozhlasových poplatků ano, ale příjem z reklamy ne.

Pokud tedy v diskusi otevřeme téma vyšší míry autonomie veřejnoprávních médií, měli bychom zároveň mluvit o jejich smyslu. Zvětšování objemu vysílacích času, který zaplňuje zjevná vata, stejně jako rozdrobení zpravodajství mezi tři kanály, není tím, co si představuji pod pojmem veřejná služba. Zvláště v době, kdy lze kreativně, a to nejen s archivním materiálem, pracovat na internetu a sociálních sítích. S nejvyšší pravděpodobností tedy nadejde spor odpůrců autonomie veřejnoprávních médií a se zastánci zvyšování vlivu veřejnoprávních médií jako firem, které jsou orientovány spíše na ekonomický výkon než na veřejnou službu. 

Autor je umělecký manažer PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava a odborný mluvčí ODS pro kulturu.

MAREK POKORNÝ




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama