Proč nesedám za volant. Zpověď pěší matky o řízeném neřízení | Reflex.cz
nahoru

Proč nesedám za volant. Zpověď pěší matky o řízeném neřízení

Kateřina Kadlecová18. května 2016 • 09:37
Proč nesedám za volant. Zpověď pěší matky o řízeném neřízení
Pěší matka.
• foto: 
Profimedia.cz

Jaká budou auta budoucnosti? Jaký vztah měly české dívky a dámy k automobilismu na ploše celého jednoho století? A co všechno řídí závodnice a herečka Chantal Poullain? Dočtete se to na šedesáti stranách Excellentu, který vychází jako příloha Reflexu č. 20. To kolegyně Kateřina Kadlecová k nadšenými řidičkám nepatří. A nestydí se za to.

Už v autoškole to nestálo za moc, přátelé. Na test jsem se našprtala vzorně, ale zato ty jízdy. Napoprvé jsem podle paní s květákem na hlavě jela moc pomalu. Pravda, nepřekročit ani jednou za půlhodinovou zkušební jízdu rychlost 42 kilometrů v hodině proto, že 42 je podle vašeho oblíbeného románu odpovědí na otázku po smyslu života, není úplný standard. Stopařův průvodce po galaxii však nebyl jediný důvod mé fatální pomalosti: přišlo mi důležitější nepřehlédnout jedinou značku, nenapálit to do karavany na kruháči a na přechodu pro chodce nerozdrtit důchodce. Na zmíněný přechod jsem ovšem triumfálně vjela o nějakou dobu později, během opravné jízdy. A ačkoli do zebry váhavý (dů)chodec vkročil možná malíčkem, ale spíš vůbec, květákovi to bylo šumák. Musí to bét, Maryšo?

Projít mě baba nechala až napotřetí, a já se hned den nato ze samé euforie opřela při couvání zadními dveřmi rodičovské felicie o sloup a musela je nechat za čtyři tisíce vyklepat. Jó, není každý den Nagano. Ty čtyři tisíce byly ve druhém ročníku vysoké školy přesně tolik, kolik mi naši dávali měsíčně na kolejné, stravné, jízdné a vůbec kapesné. Pochopila jsem to jako vzkaz shůry: konečně jsem si vedle studia sehnala pořádnou práci a do řidičova důlku už nikdy neusedla. A to nikdy znamená doposud.

Dnes mám dvě děti, bydlíme v menším městě v odloučené lokalitě (čti: na kopci ve vilové čtvrti, daleko od hlučícího davu i od nejbližší sámošky) a do školek chodíme pěšky. Stejně jako do plaveckého bazénu, na kroužky a do hospody. Máme díky tomu úžasnou fyzičku i imunitu a štíhlá a svalnatá těla (OK, já s lehkou, vlastně spíš s těžkou, rezervou). Synek od věku dvou let urazí denně svižnou chůzí čtyři kilometry, protože jeho máma nedokáže vytlačit do kopce kočárek ani pořídit nějakou ojetou káru, která by naše zadky rozvezla po kýžených destinacích a ušetřila nám denně v průměru dvě hodiny času. Absence automobilu v našem rodinném kruhu ovšem utužuje přátelské i rodinné vztahy. Nesmím se totiž rozhádat s kamarádkami, jejichž volkswagenovské dodávky plné podsedáků a sedaček pro strýčka Příhodu (a pro fakany neřidičů) nás vozí po výletech i na nákupy do přilehlého Saska. A nesmím ani naštvat tátu, který nás jakožto pán volantu každé pondělí po školce rozveze po všech čertech a večer nás zase sveze dohromady.

Auto mně, šetrnému a poněkud neflexibilnímu (čti: mentálně línému) člověku, přijde jako nesmyslně drahý špás. Vy řidiči to víte líp. Kolik vás ročně stojí samotné pořízení vozu, jeho opravy, garážování, benzín, technické, dálniční známky, benzín, povinné ručení a všechny ty bizarní kapaliny včetně benzínu? A pokuty? Ty by se mě totiž dle dostupných indicií z minulosti asi dost týkaly. Mám trochu strach, že bychom s dětmi museli celoročně jíst převážně chlebovou polévku, chytat ryby na pytlačku a hojně houbařit, jen aby si nejlepší přítel člověka – vůz – mohl pochutnat na svém dieselu nebo čem.

Kateřina Kadlecová v oblíbeném dopravním prostředku.
Taky se bojím spoléhat na ostatní: každý z nás je potenciální obětí pirátů silnic, nota bene když má řidičské sebevědomí tak pošramocené jako já. Každý den v roli chodkyně nebo cyklistky vidím adepty na akutní přebalení mozkových plen, jak se místo automobilu věnují mobilu a volant řídí loktem, bradou nebo spolujezdcem, a obávám se o osud lidstva. Děkuju bohu, že nejsem americký teenager, tedy příslušník sociální skupiny, kterou by měli vyrábět se speciálně zbroušenými chodidly přesně přiléhajícími na pedály brzdy a plynu, a že řídit skutečně nemusím. Jsem Homo sapiens sapiens, ne Homo automobilus. V mé krvi nekoluje Need for Speed a radši než Grand Theft Auto pařím archaické warcrafty, kde jsou místo závoďáků ovce a ponorky.

Zajímavé je, že mí potomci velmi rychle pochopili maminčiny limity a zatím je ani nenapadlo, že bychom nějaký vehikl mohli zakoupit. A to je jejich největší hrdinou Blesk McQueen a místo krému si mažou na obličeje „nerezku“. Naštěstí jim není úplně nesympatická ani Mašinka Tomáš, takže dál než deset kilometrů od domu se jezdí vlakem a zbytek hravě zvládně systém městských a příměstských „apotusů“. Občas mají zpoždění, občas je trable s kočárkem nebo s nadměrnými zavazadly, občas stojíme v uličce a občas nám socka ujede. Ale vždycky je to o dost pěknější dobrodružství, než když odházíte z kastle metrák sněhu, oškrábete okna, rozmrazíte zámky, nasadíte řetězy, dosednete do vlastnozadně vysezeného ďolíčku, vrazíte do CD mechaniky nějakou audiodetektivku a zjistíte, že benzín došel, motor pošel a vy jste v háji.

Jak jsem navíc pomocí všemocného googlu zjistila, nejsem v odporu k šaltpáce sama. Řidičák si prý nikdy neudělal ani takový fešák, jako je zpěvák Robbie Williams, a jeho jaguára šťastně řídí placený šofér. Božská Barbra Streissand naposledy řídila v hloubi devadesátých let; tehdy ladným gestem poslala káru na dálnici do pankejtu a už si na volant nikdy nesáhla, snad ani ve filmu ne. V životě údajně neřídil britský komik Ricky Gervais, který se paradoxně stal reklamní tváří sedanu Audi A3.

A taky vám tak děsně vadí, jak chlapi nadávají ženským za volantem? Nechci přispívat ke špatné pověsti svého plemene – a věřte, že bych přispívala. Když matka kvočna veze svoje děti, svoje rozkošná křehká uřvaná hádající se zpívající spící bonbóny házející vajíčka, často jede pomalu a přerývaně, ne jako ti „loket-z-okýnka-Dan-Landa-na-plný-koule-voe“ borci, co ji na pak dálnici zkoušejí vybrzdit. Jo a taky nechci zhoršovat ovzduší. A nechci se hádat s chlápky, co mají malé auto a velkou hubu, nebo velké auto a malý mozek. A nechci uvíznout v zácpě a přezouvat pneumatiky a učit se parkovat na deset centimetrů daleko od těch offroadů po obou stranách mých dveří, jak to děláte vy v centru Prahy a Ostravy a všech těch měst, kde se bojím každé dopravní značky, protože už půlku z nich neznám. Nechci se učit přidávat plyn jinak, než jak to dělám u sporáku. A nechci nechávat za okýnkem vzkaz pro zloděje, že autorádio nemám a kufr i nádrž jsou prázdné, a pak přijít ke svému šasí stojícímu na cihlách a za vymláceným sklem najít lísteček s nápisem „Takže ty kola ti vlastně stejně k ničemu nebyly“. Nebo ještě hůř – nechci jednou přijít k prázdnému parkovacímu místu, kde jsem včera nechala svého miláška, svůj celoroční plat.

Ale jasně, máte recht, bourák by se šikl. Nějaká kultovní kára typu Ford Mustang z šestašedesátýho. Nebo krásná corvettka. Švihácký chevrolet. Famózní ferrari, buržoazní buick, usměvavý Dodge Viper. Hodila bych do něj minutu po nějakém osudovém rozhodnutí děti, flešku s muzikou, bágl, bígla a vyrazila vstříc novým dobrodružstvím. Teda kdyby měla ta mašina automatickou převodovku. A džípíesku. A integrovaný kávovar a něco jako pianoctail z Vianovy Pěny dní. Jenže za volantem se prý alkohol nepije… A prý se taky nemůžou dělat ty věci, co vyráběli Kevin Costner a Madeleine Stowe v Pomstě, což byl sice mizernej biják, ale pro řidiče a jejich spolujezdkyně v lecčems inspirativní…  

Tak fajn, konec s tou maškarádou. Asi jste už pochopili, proč jsem tenhle text napsala. Svobodní muži s řidičským průkazem skupiny B a vkusným, bezpečným, prostorným, neojetým, prověřeným vozem (ideálně elektromobilem rudé barvy, aby mi ladil k nehtům), hlašte se v mé kanceláři. Heslo: Řidič slečny Daisy.

Autospeciál Excelent vychází ve čtvrtek 19. května s Reflexem číslo 20.




Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější