Svůj kádrový posudek si každý píše sám, jak říkal soudruh Gustáv Husák. Zlatá slova. Zeman a spol. „pražské kavárně“ taky svůj obraz namalovali sami.
Jeden známý si na reflex.cz přečetl můj článekBojovníci proti sluníčkům jsou ‚fašounci‘. Historie se opakuje, načež na Facebook napsal: „Nejprve je nutné určitý názor ztotožnit s intelektem, pak nám vznikne homogenní grupa. A pak už je to jednoduché — buď jsi s námi, nebo proti nám. Samozřejmě — ti, kteří stojí proti nám, nebo prostě jen nesouhlasí, jsou zplozenci pekla, náckové či jen vykořenění frustráti. Aneb, kterak Jan Jandourek nového bolševika stvořil. A teď jdu blejt...“
Nevolnosti mohou mít různé příčiny, v tomto případě zřejmě psychosomatické. S tím se nedá mnoho dělat, protože záleží na naladění konzumenta.
Napsal jsem celkem jasně, že „říci dnes o někom, že je fašista, je samozřejmě nálepka. Asi taková, jako když protikavárníci vidí za každým rohem strašidlo neomarxismu. Rozdíl mezi fašismem a neomarxismem je ovšem v tom, že neomarxismus vyžaduje od svých stoupenců nějaké vzdělání a inteligenci, zatímco fašismus nevyžaduje nic z toho.“
Někteří lidé vycházejí z toho, že když je někdo proti nějakému extrému, musí sám být extremista. Třeba když je proti komunistům, tak je zastydlý fanatický antikomunista. Nebo když nejásá nad tím, že se někde utopili uprchlíci a ubylo jich, tak je „vítač“. Popřípadě když je proti týrání zvířat, nemá rád lidi. Jistá známá básnická dvojice si zakládala na tom, že za minulého režimu nebyla ani u komunistů, ani u chartistů, ale že oba byli tak nějak rozumně nezávislí. Tím se z chartistů a komunistů udělaly dva rovnocenné protipóly.
Tento způsob podivného myšlení pak pokračuje v tom, že když se vysloví kriticky o , je stejný jako on, jen v jiném převleku. Stejně tak je poukaz na to, že ve válečném konfliktu obě strany používají demagogickou propagandu, vede ke konstatování, že mezi protivníky není žádný kvalitativní rozdíl. Že je Zeman ješitný a Halík ješitný, je asi takový objev, jako že na Měsíci nerostou orchideje. Vyvozovat z toho, že Halík a Zeman jsou jako dvojčata, je věcně pomýlené.
Nikdy by mě nenapadlo, že kolega JXD je fašounek, když proti náckům píše, kam paměť sahá. Fašounci jistého typu (krom té odrůdy, která mu přeje brzký skon) ale radostně bují v diskusích pod jeho příspěvky jako geneticky upravené bujné štěnice.
Být proti něčemu a někoho třeba i nesnášet, ba nekřesťansky nenávidět, ještě neznamená, že je dotyčný stejný jako objekt jeho zájmu. Malovat si idealistický obraz jakéhosi „středu“ a dohody a dialogu je pomýlené. Orwell se s komunisty taky nebavil a vylíčil je ve své bajce o farmě zvířat rovnou jako prasátka. Žádný hluboký dialog o aspektech marxismu-leninismu-stalinismu nevedl. (Což neznamená, že by to nedovedl. Jen se držel biblického pokynu, kam neházet perly.)
Izraelský spisovatel Amos Oz ve své knížce Jak vyléčit fanatika píše: „Čas od času dostávám od Evropanů lákavá pozvání, abych se v nějakém luxusním letovisku sešel se svými palestinskými partnery, kolegy či protějšky a abychom se během takového víkendového pobytu, zbaveni všech starostí, lépe poznali, projevili si sympatie, poseděli při kávě a pochopili, že ani jednomu nekouká z nohavice čertovo kopyto. Řešení se pak už dostaví samo.“
Amos Oz pak pokračuje: „Podobné představy vycházejí ze široce rozšířené a poněkud sentimentální evropské myšlenky, že každý konflikt je v zásadě nedorozumění. Pár hodin skupinové terapie nebo návštěva manželské poradny, a věc je vyřešena. K tomu mám dvě poznámky. Ta první není příliš optimistická: o reálnosti některých konfliktů a o tom, že rozhodně nejsou pouhým nedorozuměním, nemůže být pochyb. Druhá je zato téměř senzační: mezi palestinskými Araby a izraelskými Židy v zásadě žádné nedorozumění neexistuje. Palestinci si nárokují zemi, které říkají Palestina, a mají pro to velmi pádné důvody. Izraelští Židé chtějí stejnou zemi z důvodů naprosto totožných. Výsledkem je jednak to, že obě strany mají mezi sebou naprosto jasno, jednak obrovská tragédie.“
Tak v čem vidí izraelský spisovatel řešení? „Potřebujeme víc než jen kávu a vůli si lépe porozumět. Potřebujeme bolestný kompromis.“
Tady je třeba se zastavit u poslední věty. To, co říká, platí ve vyhroceném sporu mezi Židy a palestinskými Araby, protože obě strany mají nějaké legitimní požadavky a jinak než kompromisem to vyřešit nepůjde. Vůči leninismu-stalinismu, ruskému imperialismu nebo slizkému postkomunismu-zemanismu (nálepky mi dnes jdou jedna radost, že...) to ale není na místě. V debatách o spiknutí 11. září, chemtrails a škodlivosti očkování není žádná tzv. rozumná střední cesta. Stejně jako není o zahraniční orientaci země. Není žádná politika více azimutů, není žádná varianta „mostu mezi Východem a Západem“, mezi obhajobou lidských práv a tím, že se na ně vykašleme. Růže a brambory nezkřížil ani pověstný akademik Lysenko.
Pokud jde o to v úvodu zmíněné „ztotožnění názoru s intelektem“, ono se týká všech zúčastněných. Zemanovi nikdo snad neupírá jistý druh intelektu, ve smyslu schopností kombinovat a jakž takž si něco pamatovat, který zřejmě kdysi měl a z něhož setrvačností žije. Upíráme mu (my, to znamená ti, co se jim tato osoba na Hradě nelíbí) charakter a slušnost, což je něco jiného. Tady nikdy nedojde k žádnému smíru u kafe. Spor se vyřeší jen tím, že jedna strana zmizí. V tomto případě to bude Zeman. Zůstane tu ovšem nezdolný šloufismus-zbytkysmus-nejedlismus. Věčný , kterého naklonují alchymisté ve Zlaté uličce, toho bude prorokem.
