Opakovaně jsem psal, že bychom měli aktivně pomoci a poskytnout nový domov blízkovýchodním křesťanům. Realita ukazuje, že jsem trpěl sluníčkářským bludem a že vítací politika k uprchlíkům z Blízkého Východu je blbost jako celek. Platí i pro křesťany.
Pojďme se podívat na souslednost událostí: nejprve se to sesypalo ve značné části Sýrie a Iráku. Pak začala migrační vlna tamních obyvatel do Evropy. Kolem muslimských uprchlíků se strhla celospolečnská diskuse a rozdělila národ až na úrovně rodin. Kolem uprchlíků křesťanských se strhl celonárodní konsensus. I ti nejxenofobnější novináři typu mé maličkosti volali po tom, abychom se blízkovýchdních křesťanů ujali jako svých.
Následně křesťanská charita vybrala v uprchlických táborech kolem Sýrie přes sto padesát šťastlivců, kterým se dostalo výsady vroucího přijetí českými a moravskými křesťany. Přiletěli letadly, nepřešplouchali Středozemní moře, měli tu připravený veškerý servis, první ubytování i výhled na ubytování trvalé, rozjednanou práci, a těšili se naprosté svobodě a volnosti pohybu, nebyli v detenčním zařízení jako ilegální imigranti, ale na svobodě jako sice vzdálení, ale přesto vážení sociokulturní příbuzní, kteří se ocitli v nouzi.
No a teď, jak jich je tu asi půlka, už dvě party chějí zase zmizet. Jedna - osmičlená rodina - chce zpátky domů, protože jejich dědečkovi se stýská a chce zemřít ve vlasti. Jejich dědeček je o deset let starší než já a fyzicky je na tom zjevně líp než já. Ale budiž. Další - třikrát větší, pětadvacetičlená skupina odchází taky, ale do Německa či Švédska. Oni sice utekli před hrozbou smrti, ale v té Evropě nezůstanou v nějaké p**eli, která je sice vlídně pozvala a postarala se o ně, ale která má nižší sociální dávky než Nemecko či Švédsko. Je to od našich milých sociokulturně spřízněných iráckých křesťanů zcela nekřesťanský nevděk, a gratuluji ministru Chovancovi, že celý projekt dovozu prchajících iráckých křesťanů do naší země na základě těchto skutečností zatrhl.
