Komentáře
Západ 2016

Kreml kombinuje antifašistickou rétoriku s podporou populistických a fašistických stran

14. března 201618:11
Kreml kombinuje antifašistickou rétoriku s podporou populistických a fašistických stran
foto: Kreml

Západ je vzhůru nohama, říká Igor Lukeš, profesor dějin a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě. Jeho komentářem zahajujeme nepravidelnou sérii textů zabývajících se stavem západní politiky, společnosti, ekonomiky a kultury v roce 2016.

Když hrabě Charles Cornwallis v říjnu 1781 podepsal v Yorktownu kapitulaci, kterou skončila americká revoluce, hudba britské armády prý hrála Svět vzhůru nohama. Tenhle vojenský pochod, inspirovaný biblickým veršem (Skutky 17:6), vyjádřil údiv všemocné Velké Británie nad tím, že utrpěla porážku od amerických farmářů.

Svět vzhůru nohama mě od konce studené války napadá často. Ti, kdo se v USA před rokem 1989 nejvíc angažovali za „mír a odzbrojení“, se téměř přes noc změnili v jestřáby. Naopak dosavadní válečníci, včetně vysokých generálů, před militarizací americké zahraniční politiky varovali. Hned po 11. září 2001 si emocionální veřejnost žádala velkolepou odplatu a politici jí poslušně naservírovali ne jednu, ale dvě války. Bylo to předznamenání populistické vlny, která hrozí zahltit svět.

Putin se snaží cíleně destabilizovat Západ, mimo jiné i skrze Českou republiku
Začněme ale od počátku. Po konci druhé světové války byla bezpečnostní politika demokratických států zaměřená především na to, jak zabránit pronikání sovětského vlivu do západní Evropy. Z amerického pohledu byla soutěž jednoho bloku s druhým jasná a zvládnutelná. Navzdory proklamacím se nikdo vážně nepokoušel komunistického protivníka porazit. Když třeba generál Wojciech Jaruzelski uvalil na Polsko vojenskou diktaturu, západní Evropa tuto porážku demokracie přivítala jako návrat do bezpečí a stability. Smyslem bylo udržet status quo a neriskovat bezpečnostní architekturu světa.

Když sovětský blok koncem osmdesátých let implodoval a zmizel jako bublina na řece dějin, nikoho ve Washingtonu nenapadlo jásat. Bylo jisté, že místo jednoho protivníka jich brzo bude několik a že se občas i spojí, což dosud jednoduchou soutěž zkomplikuje. Washington se pokusil vytvoření nepřátelského bloku předejít tím, že vstoupil do zóny, z níž sovětská moc ustoupila. Došlo k rozšíření NATO a k prohloubení amerických bezpečnostních závazků. Washington dnes zodpovídá nejen za suverenitu západní Evropy, Japonska, Jižní Koreje nebo Tchaj-wanu, ale též zemí ve středu a na východě Evropy. Dokonce i Gruzie a Ukrajina mají prospěch z občasné americké vojenské přítomnosti. Nejnověji se o podporu Spojených států vůči Číně přihlásil i Vietnam.

Francouzské Nice se spřátelilo s "ruskou" Jaltou. Uznalo tím okupaci Krymu?
Mráz opět z Kremlu

Vladimir Putin svou moc upevňuje vytvářením paranoidní, ale v ruských dějinách zakotvené představy, že se Západ snaží Rusko zničit. Proto svým voličům zemi představuje jako ostrov, který ohrožují staré známé firmy (US Army a Wall Street), ale také ti, kdo ho chtějí oslabit morálně, včetně „homosexualistů“, neruských církví a neziskových organizací.

Tahle „morální“ dimenze putinovského argumentu je stále důležitější, zejména nyní, když pro vývozce energie končí období laciné prosperity. Kreml teď v Evropě kombinuje antifašistickou rétoriku s podporou populistických a fašistických stran. Konkrétně: Putin tvrdil, že obsadil Krym a východní Ukrajinu, aby ochránil Rusy před lynčem ze strany tamních fašistů. Zároveň ale začal velkoryse investovat do evropských neofašistických stran, jež (spolu s komunisty) nenávistně buší do základů EU. Moskva si v Evropě postupně vytváří spojence, kteří ji automaticky podporují. Patří k nim Nigel Farage ve Velké Británii, Marine Le Penová ve Francii, Silvio Berlusconi a Umberto Bossi v Itálii; Putin má mnoho spojenců v Německu, včetně osobností jako Oskar Lafontaine, Piotr Łuczak a Frauke Petryová.

Skutečné ohrožení státu? Zemanova putinovská kohorta na Hradě
Ochota věřit současnému Rusku je – byť stěží – pochopitelná v případě Angličana nebo Francouzky nebo Itala. Prostě o té zemi nevědí nic. Podívejme se však na střední Evropu. Tam platí, že svět není jen vzhůru nohama: on se totiž rovnou zbláznil, protože ti, kdo tam pracují ve prospěch dnešního Kremlu, vědí přesně, co dělají. Jarosław Kaczyński v Polsku, významná část politické garnitury v Praze, Viktor Orbán v Maďarsku a mnozí další systematicky prosazují (každý z vlastních a dosud nejasných důvodů) ty či ony Putinovy cíle. Jsou jimi rozpuštění EU, oslabení NATO a konec transatlantické spolupráce. Práce jim jde od ruky, zejména ve vztahu k EU.

Obchodník Trump a agent Putin

Vlna populismu se nevyhnula ani Americe: i zde platí, že svět je vzhůru nohama. Symbol amerického kapitalismu, Donald Trump, obdivuje kágébáka Putina – pro jeho rozhodnost a sílu –, což Putin vrací prohlášením, že Trump je „vynikající a talentovaná osobnost“. Případné Trumpovo volební vítězství by téměř jistě znamenalo návrat Ameriky do izolacionismu. Platit za obranu Kanady nebo tradičních partnerů Velké Británie americká veřejnost ještě snese. Ale Lotyšska, Rumunska nebo České republiky?

Gorbačov se obává války v Evropě. Proto by podpořil Asada
Kdyby se na americké výdaje v této oblasti podíval prezident Trump okem obchodníka, příslušné rozpočtové položky by bez milosti škrtl: ať si za svou obranu v ruské bezpečnostní zóně platí sami! A podporovali by ho Američané všech vrstev. K rozšíření NATO totiž došlo mimo zájem veřejnosti a navzdory varováním slavných amerických diplomatů a bezpečnostních odborníků. Za „chybu historických rozměrů“ ji označili Raymond Garthoff, George Kennan, Edward Lutzak, Jack Matlock, Paul Nitze, Sam Nunn, Stansfield Turner a mnozí další.

Urážet Spojené státy, jak to rutinně dělají – až na výjimky – všechny politické strany v Praze, a opilecky ponižovat amerického velvyslance se může nevyplatit. Politici možná ani nechápou, co by nastalo, kdyby měla ta nepopulární Amerika vzít své kritiky za slovo, ze střední a východní Evropy odejít a zredukovat členství v NATO o všechny nové členy. Snad si v Praze ještě včas uvědomí, že vakuum neexistuje ani v přírodě, ani v mezinárodní politice.

Igor Lukeš je profesor dějin a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě v USA.

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile