Loudalové, rváči, kecalové. Je parlamentní obstrukce v demokracii legitimní? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Loudalové, rváči, kecalové. Je parlamentní obstrukce v demokracii legitimní?

Ondřej Preuss8. ledna 2016 • 18:00
Loudalové, rváči, kecalové. Je parlamentní obstrukce v demokracii legitimní?
Zaobstruoval si i Miroslav Kalousek
• foto: 
ČTK

S projednáváním elektronické evidence tržeb se opět na politickém jevišti octly obstrukce. Je to nástroj v demokracii legitimní? Může být, ale jen v extrémní situaci. Jinak je to zvůle menšiny, která prohrála se svou myšlenkou, blokuje tedy i ostatní. Ústavní soud se jich tak s nejvyšší pravděpodobností nezastane, i kdyby došlo k porušení jednacího řádu sněmovny.

reklama

Obstrukce jsou jako nástroj zablokování jednání nějakého kolektivního orgánu staré jako tyto orgány samotné. Máme podrobně doloženy obstrukce již z římského senátu, kde například Cato mladší vedl celé kampaně proti konkrétním zákonům a blokoval záměry samotného Julia Caesara.

Obstrukce můžeme rozdělit na tzv. divoké a tzv. technické. Při divoké je k narušení jednání užíváno v prvé řadě bezprostřední násilí. Z historie známe mnoho příkladů rvaček na půdě zákonodárného sboru (naposledy obletělo svět video, jak se na Ukrajině poslanec strany prezidenta Porošenka snaží „přenést“ premiéra Jaceňuka). Může však dojít i ke střelbě (například smrt předáka chorvatských poslanců v jugoslávském parlamentu v roce 1928). Častý je pak hluk, dýmovnice či jiné nástroje násilně nutící poslance opustit sál, což je častá metoda i v českých a rakouských parlamentních dějinách.

Básničky a jízdní řády

Technická obstrukce pak spočívá ve využívání procedurálních pravidel proti jejich smyslu. Nejznámější je samozřejmě dlouhé řečnění. Tomu se říká filibuster. Například v Senátu USA není ani přes určité korekce délka senátorských vystoupení obecně omezena a k usnesení o jejím zkrácení je třeba 3/5 většina hlasů. Rekord délky drží senátor Strom Thurmond z Jižní Karolíny, jenž 28. srpna 1957 mluvil bez přestávky 24 hodin a 18 minut, aby zabránil přijetí zákona, který měl usnadnit výkon volebního práva Afroameričanů. Mimochodem Thurmond zasedal v Senátu od roku 1956 do roku 2003. V jiných sněmovnách se k účelu zdržování používá například podávání tisíců pozměňovacích návrhů. Ve Francii v roce 2006 levicová opozice zvolila právě tuto taktiku při prodeji státního podílu plynárenského podniku Gaz de France. Předložila 137 449 pozměňovacích návrhů, jejichž projednání by parlamentu zabralo zhruba deset let. V japonském parlamentu se pak zdržuje zcela neortodoxně, když poslanci nesmírně pomalu jdou k hlasovací urně (třeba i dvě hodiny několik desítek metrů); dokud se pohybují, nemohou být napomínáni.

V novodobé české historii jsou obstrukce stále častější. Už pomalu zapomenuty jsou kejkle Sládkových republikánů ke konci 90. let, kdy řečníci předčítali jízdní řády, ale v posledních volebních obdobích opět excesů přibývá. Problém je, že český jednací řád, a zejména jeho výkladová praxe jsou poněkud zaminované nevhodnými ustanoveními a zvyklostmi. Pěkně to popisuje můj kolega z právnické fakulty Jan Wintr ve své doporučeníhodné publikaci Česká parlamentní kultura. Ukazuje tam, že žijeme v systému tzv. improvizované parlamentní kultury, kde poslanec jednotlivec často drží v šachu celý sbor. Dění je nepřehledné, až chaotické a zákony reálně skutečně vznikají až na půdě pléna sněmovny.

Protikladem je tzv. usměrněná parlamentní kultura, kterou najdeme třeba v Německu či ve Spojeném království. U našich západních sousedů je tak například upraven mechanismus rozdělení jednotlivých bodů rozpravy dopředu, kdy každý klub dostane i penzum času k vyjádření na plénu. Střídají se pak nutně názory pro a proti, a celkově je tedy jednání i srozumitelnější. Právě touto cestou chce jít údajně avizovaná novela jednacího řádu z dílny hnutí ANO. Ve Spojeném království je zase dominantní role tzv. spíkra, tedy předsedy sněmovny. Poslanec pověřený touto rolí zpřetrhá svazky se svou stranou a stane se naprosto nezávislým soudcem debaty. Nehlasuje ani o zákonech, jen v případě nerozhodného výsledku se může vyjádřit, měl by však i zde nedat najevo své politické preference a hlasovat vždy pro pokračování debaty.

Na ochranu cti

Obstrukci lze využít i legitimně. V klasickém filmu Franka Capry Pan Smith přichází z roku 1939 hraje James Stewart naivního skautského vůdce, který se dostane do Senátu. Nakonec musí využít sebezničující obstrukci, aby hájil svou čest před zkorumpovaným systémem. Tato „pohádka o demokracii“ ukazuje, že i nástroj obstrukce má své místo. Nesmí však být zneužíván. Většina musí nutně převážit, jinak obstrukce celý systém zničí. Parlament se promění v pověstnou „žvanírnu“ a nedemokratické síly to využijí k jeho okleštění. Je tedy potřeba každou novelu jednacího řádu dvakrát měřit. V českém právním prostředí totiž jdeme často ode zdi ke zdi. Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. Musí zaznít i argumenty druhé strany. Moderní právní vědci, jako třeba Jeremy Waldron, právě na demokratickou diskusi a proceduru kladou největší důraz. Neshodneme se totiž do důsledku na našich hodnotách, měli bychom se však alespoň shodnout na proceduře jejich ochrany a omezení.

Autor je odborný asistent na katedře ústavního práva právnické fakulty Univerzity Karlovy a provozovatel webu Dostupnyadvokat.cz





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama