Schengenský prostor bez kontrol na vnitřních hranicích mezi evropskými státy se otřásá v základech. Přitom možnost cestovat jen s občankou do Rakouska za prací, do Německa na studia, do Polska na nákupy či na Slovensko za dovolenou je pro Čechy hlavním pozitivem našeho členství v Evropské unii. Podobně to mají i ostatní Evropané a to nezmiňuji ekonomické výhody toho, že se nákladní doprava nemusí zasekávat na každém přechodu při průjezdu napříč kontinentem. Kde všude a jak dlouho ještě bude možnost volného pohybu udržena, se však stává stále naléhavější otázkou.
Schengenský systém může dlouhodobě fungovat, pouze pokud budou splněny dvě základní podmínky: dokážeme skutečně chránit vnější hranice a uvnitř zvládneme zajistit bezpečnost. Na jedné straně zde máme bezprecedentní migrační tlak, kdy nejprve přes Itálii a nyní přes Řecko do vnitrozemí přicházejí statisíce běženců často bez jakékoliv registrace a kontroly. To není problém jen bezpečností, ale i kapacitní – momentálně nejsme schopni těmto lidem zajistit důstojné přijímací podmínky, pečlivě prověřit jejich žádosti o azyl a rychle odlišit nelegální ekonomické migranty.
Na druhé straně tisíce evropských džihádistů zradikalizovaných v řadách Islámského státu či jen tak na internetu plánují své akce v jedné zemi, v druhé získávají financování, ve třetí zbraně a munici, aby v dalším státě své útoky provedli. Abychom v takové situaci nemuseli kvůli zajištění bezpečnosti zavádět policejní stát, v němž je de facto neomezeně platný výjimečný stav, kdy jsou omezeny občanské svobody a policie může jednat bez soudního dohledu, nabízejí se tři možnosti dalšího vývoje. Lpění na dosavadním systému, rychlá integrace nebo fragmentace.
Zatím stále Evropská komise i vlády členských států předstírají, že schengenský systém tak, jak je nyní nastaven, může bez zásadní reformy fungovat dále. Že stačí jen dodržovat platná a dohodnutá pravidla. Ano, pokud by Itálie a Řecko zajistily v detenci každého, kdo překročí hranice, sebraly mu otisky prstů, vložily je do celoevropské databáze, vyřídily jeho žádost o azyl a všechny se zamítnutou žádostí by okamžitě deportovaly zpět, pak bychom u dnešních pravidel zůstat mohli. Stejně tak bychom mohli dále spoléhat na spolupráci bezpečnostních složek v boji proti terorismu, pokud by ty skutečně sdílely informace tak, jak mají. Ale ony to nedělají a není autority, která by je k tomu dokázala efektivně donutit.
Nacházíme se tak s ohledem na zajištění vnitřní bezpečnosti Evropské unie na půli cesty. Sice jsme vytvořili společný prostor bez hraničních kontrol, ale jeho vnější ochranu a vnitřní bezpečnost mají na starost jednotlivé členské státy. Řada z nich však své úkoly neplní a ostatní v dnešní krizi přistupují k jednostranným nekoordinovaným krokům, jako je explicitní zvaní uprchlíků, suspendace platnosti dublinských pravidel pro jednu skupinu migrantů, znovuzavádění kontrol na hranicích nebo výstavba plotů.
Přestože to zatím nikdo nechce říct nahlas, současný systém je neudržitelný. Je možné jej ještě několik měsíců, možná let záplatovat, ale jeho dysfunkčnost se bude projevovat neschopností uvést migrační toky pod kontrolu a zabránit dalším teroristickým útokům. Zbývá tedy buď posílit centrální pravomoci EU, nebo se Schengen postupně rozpadne. Integrace a posílení kompetencí Evropské komise a jejích agentur by znamenaly v nejúplnější variantně založení evropské pohraniční a pobřežní stráže, zpravodajské služby a prokuratury. Ty by mohly operovat relativně nezávisle na členských státech: zajišťovat efektivní ochranu vnějších hranic, sběr a vyhodnocování informací o pohybu a plánech teroristů, jakož i jejich stíhání bez ohledu na to, z jakého státu pocházejí. Jakkoli by to teoreticky mohl být úžasně efektivní systém zajišťování bezpečnosti v schengenském prostoru, v praxi k tomu vlády členských států rozhodně nepřistoupí. S ohledem na zkušenost evropské integrace bychom mohli říct, že v horizontu dvaceti let by to bylo možné, jenže my na vyřešení nynější situace máme sotva dvanáct měsíců.
Ať už si to přejeme, nebo ne, současný schengenský systém — kvůli bezprecedentnímu tlaku a převládající nedůvěře, neochotě i neschopnosti některých států — směřuje k rozpadu. Čím dříve si toto tabu přiznáme, tím větší budou naše šance ubírat se cestou jeho koordinované transformace na dlouhodobě udržitelný rámec, jejž si společně vědomě vybereme. Nikoliv takový, který si realita vynutí bez ohledu na naše přání. Abychom předešli nevratným unilaterálním krokům jednotlivých států pod tlakem, můžeme například začít tím, že koordinovaně na několik měsíců zavedeme hraniční kontroly a zahájíme otevřenou diskusi o možnosti Schengenu bez Řecka.
Pokud však k tomu odvahu nenajdeme my, respektive naši političtí představitelé z mainstreamových politických stran, rozloží Schengen a s ním i celou Evropskou unii protievropští populisté, kteří se na tu příležitost už nemohou dočkat. Nekoordinovaný chaotický rozklad Schengenu založený na jednostranných krocích národních vlád pod vlivem suverenistů a nacionalistů by pohřbil zbytky důvěry mezi členskými státy i v dalších oblastech evropské spolupráce. Z takového vývoje by se radovaly všechny extremistické síly stejně upřímně jako prezident Putin.
Autor je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty
