Prezident Miloš Zeman udělil státní vyznamenání někdejšímu komunistickému ministru zemědělství Miroslavu Tomanovi. Takže tento soudruh má být považován za národního hrdinu dnes stejně jako před třiceti lety, kdy mu na klopu tesilového saka připnul Řád (socialistické) práce Gustáv Husák.
Medaili od Zemana samozřejmě nedostal za scelování mezí a rozvoj strojních a traktorových stanic, ale proto, že před třemi lety coby úspěšný polistopadový potravinářský velkokapitalista sponzoroval Zemanovu prezidentskou kampaň.
Medaile ve Vladislavském sále sice obdržely i další osobnosti pochybné minulosti a ještě pochybnějších výkonů, ale Miroslav Toman je z nich nejdůležitější. Jeho postava má totiž symbolický význam. Čisté zlo, a komunismus čistým zlem byl, protože ve jménu zrůdné ideologie zabíjel a okrádal milióny nevinných, Zeman Tomanovou glorifikací ve středu 28. října zrelativizoval a postavil na roveň demokratických poměrů. Na to, aby se nám nad ministrem socialistického zemědělství, obrazně řečeno, zvedl žaludek, přitom stačí málo: Třeba si přečíst pár záznamů z vykonstruovaných procesů z padesátých let se statkáři, kteří nechtěli svá pole „dobrovolně“ obětovat na oltář jednotného zemědělství: skandální justiční vraždy, zabavování poctivě nabytého a spravovaného majetku, po generace rozdělené rodiny, včetně viny, která přecházela jako vypálený cejch z rodičů na děti.
Ve slušné společnosti se na udělení medaile Miroslavu Tomanovi reagovalo asi takto: „Prezident se zbláznil, začal udělovat medaile vrcholným předlistopadovým bolševikům! Co bude za rok? Dostane vyznamenání in memoriam Klement Gottwald? Nebo Štrougal?“ Což o to, důvody by se jistě našly. Třeba že první z nich mohl popravit více demokratů, než jich popravil, ale neudělal to. Lidumil. A ten druhý, že se zasloužil o tzv. slušovický zázrak. Diamantové mozky Zemana s Mynářem by už jistě něco vymyslely.
Nic ovšem není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Šmahem odsoudit Zemanova Tomana a Tomanova Zemana je správně snadné. Pokud si ovšem vezmeme k ruce komunistickou terminologii, dá se říci, že dnes Tomanem sklízíme to, co jsme před pětadvaceti zaseli Čalfou. Kolik z těch, kteří by dnes byli schopni kvůli Zemanovi a jeho zalíbení v bolševických kreaturách vyjít do ulic, protestovalo (aspoň vnitřně) proti jmenování tohoto předlistopadového ministra federálním ministerským předsedou? Je mezi ním a Miroslavem Tomanem jiný rozdíl než ten, že první byl Havlův a druhý Zemanův chráněnec? Touto optikou bez potíží dojdeme k smutnému závěru: Když mohl náš polistopadový demokratický příběh odstartovat prominentním komunistou – premiérem Čalfou v čele vlády –, proč by nemohl skončit vyznamenáním nějakého druhořadého předlistopadového ministra?
Já vím. Havel Čalfovi nikdy žádné vyznamenání nedal…
