Levice, sluníčkáři a kritici Ameriky právě slaví malé vítězství. Britský expremiér Tony Blair, který byl největším spojencem a podporovatelem tehdejšího amerického prezidenta USA George W. Bushe ve válce v Iráku v roce 2003, se poprvé veřejně omluvil za chyby při vedení tohoto konfliktu. Dokonce přiznal, že to následně vedlo k vzestupu muslimských radikálů v této zemi, které dnes reprezentuje Islámský stát. Blair to řekl v rozhovoru pro televizní stanici CNN.
„Omlouvám se za to, že jsme měli špatné informace o zbraních hromadného ničení v Iráku. I když Saddám použil chemické zbraně proti vlastním lidem, program v podobě, o kterém jsme si mysleli, že existuje, neexistoval,“ řekl Blair v rozhovoru se známým spisovatelem a publicistou Fareedem Zakariou stanici CNN.
Příznačné je, že rozhovor předchází speciálnímu pořadu, který se jmenuje „Dlouhá cesta do pekla: Amerika v Iráku“.
Blair také přiznal, že v plánování invaze byly chyby, které uvrhly Irák do chaosu a v konečném důsledku za mnoho let vedly až k nebývalému posílání radikálních islamistů, které kdysi reprezentovala teroristická al-Kaída a dnes ještě silnější Islámský stát, který ovládá jak část Iráku, tak Sýrie.
Britský expremiér ale také řekl, že nelituje toho, že irácký režim Saddáma Husajna v roce 2003 padl, protože to bylo správné.
Poukázal i na to, že v každé zemi se situace vyvíjí jinak, že konflikty a jejich průběh nejsou stejné.
Na to především zapomínají kritici válek, které vedly či vedou USA se svými spojenci, včetně České republiky, v některých muslimských zemích. Není vůbec jasné a prokázané, že by situace dnes byla lepší, kdyby k invazím do Afghánistánu či Iráku v roce 2001 a 2003 vůbec nedošlo.
V Afghánistánu se v podstatě nepřetržitě bojuje 40 let a je zřejmé, že to nezměnila ani intervence Západu. V Iráku byla situace napjatá, protože Saddám čelil a určitě by i dál čelil náporu místních Kurdů a šiítů, které vždy podporoval Írán. Že by se Irák neocitl v chaosu a anarchii bez okupace ze strany Ameriky, je velmi diskutabilní. Je to spíše vysoce nepravděpodobné.
Západ pak sice pomohl svrhnout libyjského diktátora Muammara Kaddáfího leteckými údery, ale pozemní operaci už neuskutečnil. V Libyi všemožné kmeny, rody a skupiny spíše čekaly na konec tyrana, než na zásah zvenčí. Země byla vždy náchylná k drolení a převládají v ní lokální zájmy. Držela pohromadě pouze s použitím nebývalé brutality. A jen tak mimochodem – Libyjci nepatří k národům, které by tak masově emigrovali do Evropy, jak to vidíme v případě jiných států. Tedy opět jiný vývoj.
Naprosto odlišná situace je v Sýrii, kde měl Západ zasáhnout, ale americký prezident Barack Obama k tomu nikdy nenašel odvahu. Bombardování pozic islamistů se totiž nedá označit za válku. Ovšem mimořádně neblahé důsledky občanské války v Sýrii vidíme dnes v Evropě – je to nebývalá uprchlická vlna, která nás zasáhla. A to se drží u moci pořád stejný diktátor, Bašár Asad. Také tvrzení kritiků USA a Západu, že setrvání diktátorů u moci na Blízkém a Středním východě je vlastně pro nás výhodné, se ukazuje právě v Sýrii jako naprostý nesmysl.
Zvláštní na Blairově omluvě-neomluvě pak je, že přišla až více než dvanáct let po zahájení invaze do Iráku, která smetla saddámovský režim. Žádné nové informace totiž v tomto případě neexistují. Nemá je zjevně ani Blair, který rezignoval na post premiéra už v roce 2007. Situace v samotném Iráku je komplikovaná a vážná také mnoho let.
Co tím tedy Tony Blair sledoval? Nějaký politický cíl? To jen těžko. Že by chtěl ulevit své duši? To už vůbec ne, vždy patřil k nejvypočítavějším politikům světa. Takže třeba byznysové zájmy, kterým se teď věnuje daleko více, než čemukoli jinému? To uvidíme.
