Levicově intelektuální a2arm.cz vydal článek, kde mi vysekli velkou poklonu. Ale proto o něm nepíšu, píšu o tom, že filmařka Apolena Rychlíková, autorka textu a levicová intelektuálka par excelalance, nechápe elementární jevy a neuvědomuje si, že každá událost má svůj kontext.
Nejprve se pochlubím: Ten titul, který mi dáma v textu přisoudila, zní „legenda žurnalitsiky totálního dna“, a já jsem na něj tak hrdej, že si ho dám na vizitky, nebo alespoń na web. Ale o mně článek není. Článek tepe media, že věnovaly hodně - a necitlivé - pozornosti cause unesených Češek v Pákistánu, Hanky a Tonči, ve srovnání s Čechem uneseným v Libyi.
Text (zdroj zde http://a2larm.cz/2015/08/hanca-a-tonca-aneb-vychova-divek-v-cechach/) začíná pohodově. „Představte si tuto situaci: vypravíte se s kamarádkou na výlet.“ Poté autorka popíše, jak byly holky unesený, a reflektuje, jak o nich referovala media: „Namísto strachu o osud žen nebo solidarity s jejich rodinami se případ stal bulvární senzací, umožňující rozehrávat stereotypizované představy o cestování nebo o rodičovské výchově.“
Stereotypizovanou představou například je, že pro samotné ženy je to v muslimském světě nebezpečné. To přesvědčivě vyvracejí každodenní propagační záběry Islámského státu, na kterých je vidět, že ti nejopravdovější muslimové - bojovníci džihádu - chovají ženy ve velké úctě a dopřávají jim plné důstojnosti. Ale nechcme komentářů a zpět k Apoleně: poté, co autorka vyjádří své znechucení nad novinovými články o Hance a Tonče, začne přemýšlet: „Když porovnáme recepci jejich tragédie s ohlasem únosu Pavla Hrůzy, který zmizel před několika měsíci v Libyi, podobné způsoby vedení debaty nenajdeme. Není tu žádný nezodpovědný Pavlík, který vyjel do oblastí, kam se nejezdí, a teď vlastně jen nese svůj díl odpovědnosti za vlastní blbost.“
Paní Apolenka absolutně nepochopila, že pana Hrůzu unesli, když byl v práci. Paní Apolenka nechápe, že v rizikové a nebezpečné práci živí rodinu tisíce a tisíce mužů, a dnes i žen, kteří v té práci nasazují krk. A nejde jen o pracovníky na zahraničních misích - jsou to každodenně policisti, hasiči, ale často i o horníci v dolech nebo o elektrikáři, pečující o vysoké napětí. Tam všude je smrt za rohem - stejně jako byla pro pana Hrůzu v Libyi. Pokud se někomu něco zlého stane v práci, nejde o to, že nese díl viny za vlastní blbost, protože tu práci dělá. Ta práce je totiž potřebná. Takže když se někomu něco stane při práci, je to minimálně pracovní úraz, a někdy i hrdinství. To mluvím o vojácích a policistech.
Paní Apolenka srovnává causu, kdy unesli člověka z práce, se situací, kdy únosci unesli holky, které byly v Ministerstvem zahraničí jako rizikové oblasti vyhlášeném Balůčistánu za dobrodružstvím, na zcela nezajištěném výletě autobusem. Je úplně jedno, jestli někdo někde pracuje, nebo se baví. Takže je to dobré, mladá generace zase udělala kotrmelec. Mladá levice teˇd nově nechápe, že práce je něco respektuhodného a že jde o vyšší hodnotu, než je zábava. Zábava, pro kterou život riskují jen blázni.
