"Vidíte, co v zemi způsobí v průběhu pouhých několika měsíců dva šílené atentáty," říká profesor Nabil Guenbri, který je i průvodcem českých turistů. Stojíme spolu před muzeem u pamětní desky, na které jsou jména lidí, kteří zde zahynuli při atentátu 18. března. Polák Dominik Nowicki, Japonec Haruka Mijazaki, Italka Giusepoina Biella či Francouz Christophe Tinois. Celkem dvacet cizinců. Symbolicky jsou jména udělána jako mozaika. Při masakru zemřeli také dva zasahující policisté a dva atentátníci - Jasín Lábidí a Sábir Kašnauí. Padesát lidí bylo zraněno. A jak připomínají místní, nesmí se zapomínat na další oběť, policejního psa Akila, který byl také nasazený do akce.
Jsou to sice už jen vzpomínky, ale následky atentátu jsou vidět dodnes. V jedné místnosti zůstávají jako připomínka prostřílené výlohy s exponáty i díry po kulkách na stěnách. Sály se vzácnými památkami jsou ale zcela osiřelé. Celkově je návštěvníků málo a po zahraničních turistech se doslova slehla země. Způsobil to i druhý atentát z konce června, při kterém zemřelo nedaleko letoviska Súsa 38 turistů, většinou z Velké Británie. Do Tuniska teď jezdí minimum cizinců. Záměr islamistů se z tohoto hlediska podařil.
Jenže vzpomínky jsou v muzeu Bardo pořád živé a vyvolávají i vznik konspiračních teorií. Nemusí se přitom samotným Tunisanům poslouchat dobře.
"Podle mnoha lidí stojí za masakrem naše policie. Ta místo nehlídala, nebyly zde dostatečné kontroly a někteří příslušníci bezpečnostních sil sympatizují s islamisty," říkal mi v kavárně na Avenue Habíba Burgiby v samotném srdci hlavního města Tunisu asi padesátiletý muž, který se u toho tvářil zasvěceně a spiklenecky.
Ať už to je nebo není pravda, dva dny před atentátem na Bardo se skutečně objevila informace na sociální síti Twitter, že se připravuje atentát na muzeum a parlament (ten sídlí hned vedle). A stalo se.
Od té doby se do Barda turisté pouze trousí a letošní sezona je zde ztracena. Což je obrovská škoda, protože zde vystavované římské mozaiky jsou fantastické, stejně jako jedna z nejvzácnějších knih islámské historie, takzvaný Modrý korán, pocházející z počátku 10. století.