Je to zhruba rok, co zaručení znalci ujišťovali českou veřejnost, že ukrajinští vojáci jsou z přirozených důvodů loajálnější vůči Moskvě než vůči Kyjevu, a proto houfně dezertují. Kde asi ti znalci jsou a co nyní zasvěceně komentují? Válku na východě Ukrajiny určitě ne, ta se nám zahalila do jakési informační mlhy.
Propagandisté ve večerních programech ruské televize ještě ze setrvačnosti nadouvají tváře a buší se do prsou ve snaze dokázat, že vítězství je na spadnutí, leč situace na bojišti je nesrozumitelná, žádná vítězosláva se nekoná.
Krize v Rusku se teprve rozbíhá, zatímco ukrajinská státnost se viditelně upevňuje a v zemi nejsou žádné politické síly, které by orodovaly za návrat do ruské sféry vlivu. Zbylo jen málo těch, kdo vážně věří, že Ukrajina další zimu určitě nepřečká.
V názorech ruské veřejnosti ale dochází k citelnému vystřízlivění. Z ulic měst zmizely poznenáhlu stany, kde se sbírala „humanitární pomoc“ (rozuměj – peníze, potraviny a vojenská výstroj) pro bojůvky ruských „dobrovolníků“ v Donbasu. Nadšení „krymnašistů“ (stoupenců hesla „Krym je náš!“) mezitím značně vyčpělo. Nenaplnilo se očekávání, že začátkem léta, až uschnou rozbahněné cesty, podniknou záškodnické jednotky velkou ofenzívu za podpory ruských armádních sborů.
Kromě očividné bezradnosti putinského vedení odhalily nedávné články v ruském tisku také další příčinu nápadné pasivity ruských vojsk a promoskevských vzbouřenců – a tou je hromadná dezerce.
Jen z jedné Majkopské brigády bylo odsouzeno k různým trestům 62 zběhů a dvojnásobek tohoto počtu je stále vyšetřován. Všichni Majkopci uvádějí velmi podobné důvody svého zběhnutí: Mají po krk nekonečného zahnívání na polygonech Rostovské oblasti, kde v nesnesitelných podmínkách, bez menáže, žoldu a základní hygieny, jsou drženi v očekávání možného nasazení na Ukrajině. Někteří ze zběhů už byli několikrát zasláni na „služební cesty“ do bojových oblastí a neprahli po zopakování neblahé zkušenosti.
Že vojáci z nejbojeschopnějších útvarů ruské armády se snaží stůj co stůj vyhnout „dobrovolnému“ nasazení na Ukrajině, není žádná novinka. Už v únoru se v ruských sdělovadlech objevily zprávy o vzpouře profesionálních příslušníků Murmanského dělostřeleckého útvaru, kteří se odmítli přeškolovat na „doněcké povstalce“. Tehdy svou nechuť jít do války ospravedlňovali tím, že nikdy na vlastní oči neviděli oficiální rozkaz svého nejvyššího velitele.
Jenže válka, kterou Rusko vede, je právě proto hybridní, že žádné oficiální rozkazy v ní z definice nemohou být vydány a Putinem už teprve ne. To se rozumí, že záškodnická válka, obzvlášť na cizím území, bere vojákům veškerou ochotu riskovat vlastní životy – vždyť jejich vlast není v nebezpečí. A ježto v tajné válce, zejména v Rusku, bují známé neřesti – klasické rozkrádačky eráru, pohrdání životy vojáků, atd. – nemůže Moskva počítat s loajalitou svých žoldnéřů.
Půl roku vazby, která reálně hrozí za zběhnutí, není tak velká cena za možnost vyskočit z vlaku, který se řítí do propasti. Pochopili to nejen smluvní žoldnéři, ale také ruští „dobrovolníci“, kteří tvoří zhruba 80 procent „armády“ lidových republik na východní Ukrajině.
Cíle nesmyslného boje jsou čím dál rozplizlejší, žoldy šly postupně do mínusu, zatímco perspektiva zahynout na nášlapné mině nebo kulkou ukrajinského ostřelovače zůstává víc než pravděpodobná.
Právě tím se vysvětlují novinky z bojiště: 1. července „domobrana“ Doněcké lidové republiky jednostranně vyklidila vesnici Širokino u Mariupolu, kde ještě nedávno zuřily boje o každý dům. Ruský fotograf Maxim Avdejev popsal v tisku, jak radikálně se vypařila motivovanost ruských žoldáků riskovat životy pod palbou ukrajinských minometčiků a sniperů. Náhle se ukázalo, že ani Rusko ani samozvaná lidová republika toto území k ničemu nepotřebuje.
Místní náčelníci již slíbili, že použijí tuto pozitivní zkušenost všude, kde stojí bezprostředně proti ukrajinské armádě. Silně je k tomu tlačí také místní obyvatelstvo, které nebaví trávit měsíce ve sklepech a úkrytech. Stále častěji vycházejí do ulic s protestem proti „osvoboditelům“, kteří údajně přišli, aby je ochránili před domnělým národnostním útlakem, kdežto ve skutečnosti je vystavili problémům beznadějné války.
Právě ruská politika udělala z jejich obcí neobyvatelná spáleniště a vyhnala lidi ze svých domů, zatímco na těch dvou třetinách Doněcké a Luhanské oblasti, které ukrajinská armáda udržela nebo osvobodila, panuje klid a mír a žádné známky útlaku. Regulérní branci, žoldáci ani místní obyvatelé si pokračování této nekonečné války bez jasného cíle nepřejí a Putinem slibovaný Blitzkrieg se očividně nezdařil. Proto se asi kremelský pán na veřejnosti moc neukazuje a nic závratného neslibuje.
Autor je publicista.
