Ostravský soud s Petrem Kramným obžalovaným z vraždy manželky a dcery během dovolené v Egyptě už dva roky fascinuje českou veřejnost. V novém čísle tištěného Reflexu, které vyjde tento čtvrtek, se v sérii článků snažíme ukázat, že způsob vedení vyšetřování a průběh soudního líčení vyvolává řadu pochybností o regulérnosti celého procesu. Nyní přinášíme první ze tří článků, které se tématem Kramný zabývají.
Otrava, nebo co?
První pochybnosti vyvolává postup, jímž policisté a lékaři stanovili způsobu smrti Moniky Kramné a její dcery Kláry.
Jako první informoval o příčině smrti šéf nemocnice v egyptské Hurghadě, když do českých médií prohlásil, že mrtvé ženy měly zcela rozpadlý žaludek, který pod vlivem jedu získal rosolovitou konzistenci. Šlo prý o velmi silný jed. Egyptští lékaři provedli několik ohledání těl a následnou pitvu. Později změnili diagnózu na smrt v důsledku dehydratace a následné intoxikace organismu. Když do Česka přišla obě těla o deset dní později, chyběly jim veškeré vnitřní orgány (kromě srdce) a těla byla ve značném stadiu rozkladu.
Čeští policisté se příběhem, jenž mezitím plnit první strany bulvárních novin, začali zabývat už po několika dnech. Dodnes však nenavštívili a neohledali místo činu, tedy inkriminovaný pokoj v hotelu Titanic v Hurghadě. Zlomovou pro celé vyšetřování se stala návštěva policie v Egyptě v roce 2014, po níž česká strana prohlásila, že má stejný názor jako egyptská.
Od té chvíle už sledovala jen jednu linii vyšetřování – vraždu elektrickým proudem, přičemž egyptská strana tuto verzi nikdy explicitně nepodpořila ani ji nevyvrátila. Dále trvají na detoxikaci organismu, přičemž smrt elektrickým proudem brali jen jako jednu z variant.
Vyvolává to dojem, že mezi oběma stranami došlo k nějaké dohodě na principu vzájemné výhodnosti. Jaké měla parametry a jaké zájmy v tom hrály roli, se můžeme jen dohadovat. Není třeba dodávat, že každá negativní zmínka o úmrtí evropských dovolenkářů má na egyptský turistický ruch zničující dopady.
To umí každý
Od návštěvy Egypta prošetřovala policie pouze linii usmrcení elektrickým proudem. Podpůrným argumentem bylo, že na těle Moniky Kramné (nikoli malé Kláry) byla nalezena spálenina. Proč nic podobného nekonstatovala egyptská strana? Čeští policisté tvrdí, že na „elektrickou verzi“ přišli vylučovací metodou, což stále nic nevypovídá o vině Petra Kramného, jenž je už od jara 2014 ve vazbě.
Na srdci Moniky byla také nalezena malá sraženina, která ovšem může a nemusí souviset s možnou smrtí elektrickým proudem. Před ostravským soudem vystoupilo několik elektroinženýrů. Typické je, že žádný z nich nebyl za dva roky od úmrtí obou žen na místě činu. Jednalo se tedy o přednášky ve stylu: kdyby ke smrti elektrikou došlo, probíhala by asi takto. Absolutně nevíme, odkud byly dráty vedeny nebo kde a jak k eventuálnímu trestnému činu došlo.
Vrcholem výslechů u soudu bylo tvrzení experta na silnoproud, jenž prohlásil: „Já myslím, že rozříznout dva dráty a přiložit je k tělu je i pro laika lehce proveditelné.“ Jak pro kterého, chtělo by se dodat.
Tři prokurátoři
Od začátku procesu bila do očí míra zaujatosti, s níž soudkyně Renata Gilová vedla líčení. Způsob kladení otázek, okřikování obžalovaného, její mimika a intonace vyvolávaly dojem, že v soudní síni ve skutečnosti sedí tři prokurátoři (soudkyně Gilová, státní zástupce Legerský a zmocněnkyně poškozených, advokátka Slámová). Absolutně nepřijatelný byl například způsob, jímž soudkyně i státní zástupce znevažovali svědectví soudního znalce obhajoby (viz článek XY).
Řízení před soudem vyvolávalo chvílemi dojem, že nejde o nalézání spravedlnosti, ale hledají se pouze argumenty proti obžalovanému Kramnému.
Panoptikum svědků
Když si člověk zpětně čte výpovědi svědků obžaloby, má pocit, že státní zástupce pozval do soudní síně každého, kdo v Karviné alespoň trochu znal Petra a Moniku Kramných. Zjištění motivací pro trestný čin je samozřejmě běžnou součástí soudních procesů. V tomto případě šlo spíš o televizní seriál určený pro oči a uši médií (viz rozhovor, str. XY) než o způsob, jak se dobrat nějakého závěru.
Tragikomická tvrzení svědků obžaloby podtrhlo svědectví jisté dámy, která se jela do Hurghady (na rozdíl od policistů, státních zástupců a odborných expertů) podívat na vlastní pěst. Objednala si vedlejší pokoj a z tohoto zájezdu se rozhodla podat zasvěcené dojmy policii. Před soud však nepředstoupila a její svědectví se v soudní síni pouze četlo. Státní žalobce Legerský tím možná objevil novou Jessiku Fletcherovou, která o své egyptské cestě následně dá dohromady českou verzi amerického seriálu To je vražda, napsala. To je v pořádku.
Její podpůrné svědectví před soudem svědčí spíš o amatérismu a neprofesionalitě některých orgánů činných v trestním řízení, když mají potřebu se na něj odvolávat a neudělají si úsudek samy na místě.
Mediální ikona
Je to hořký paradox, ale Monika Kramná si až po tragické smrti splnila svůj dívčí sen: být středem pozornosti. Stala se ikonou českého bulváru, jemuž nahradila Ivetu Bartošovou. Její zidealizovaný životní příběh by nezabral, kdyby neexistovaly intimní fotografie, které už tisíckrát v různé podobě obletěly český mediální svět. Ze všech stánků a prodejen novin se na nás dívá žena, jejíž romantické sny o lásce a velkém světě zůstaly nenaplněny.
Se skutečnou Monikou K. tento mediální obraz nemá nic společného. Z karvinské ženy se stala jen marketingová hračka bulvárních médií. To je pochopitelně jejich práce. Máme ale docela dost důvodů si myslet, že pohádková verze celého příběhu zásadně ovlivnila způsob vyšetřování.
Byl to právě tento iluzívní příběh o střetu čistých snů s realitou, který zvedl zájem veřejnosti a černého Petra už předem dal do rukou jejího manžela. Logika tohoto příběhu vedla k tomu, že část veřejnosti si začala vynucovat exemplární odsouzení Kramného.
Epilog
Desátého září 2015 vstoupí proces s Petrem Kramným do druhého poločasu. Způsob vedení hlavního líčení u ostravského krajského soudu naznačuje, že je rozhodnuto. Následovat bude nejspíš odvolání k vrchnímu soudu.
Možná že už v září nebo později u vrchního soudu se dozvíme nová fakta a důkazy, které budou vést ke spolehlivému závěru: Ano, Petr Kramný buď je, nebo není vinen. Měli bychom to přijmout. S čím bychom se rozhodně neměli smířit, jsou nekorektní postupy a mediální atmosféra v duchu komunistického sloganu „psovi psí smrt“, známá z procesů padesátých let. I kdyby se ukázalo, že Kramný trestný čin spáchal, nic neospravedlňuje některé představitele justice a vlivných médií, aby mu upírali právo na spravedlivý proces.
