Na počiny církve by se dal použít klasický výrok někdejšího premiéra Černomyrdina: Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky. Katoličtí biskupové dali najevo, že se církev může postarat o křesťanské migranty. Na jednu stranu je to nějaká konkrétní nabídka v době, kdy xenofobové řádí jako šílení. Hned se ale objevila kritika. Proč jen křesťanské? Těch stejně moc nebude.
Kritizují samozřejmě lidé, kteří by si domů nevzali ani imigrantské morče, protože jsou fanaticky proti všemu, co s uprchlíky souvisí. Chytili se ale citlivého tématu, totiž selektování podle náboženství. Správný klíč by byl vybírat podle míry potřebnosti. Takto to vypadá, že se církev zase stará o ty svoje. Jako by tím chtěla posílit své slábnoucí řady. Pro obraz církve to není úplně dobré.
Jistě platí, že darovanému koni se na zuby nekouká, ale stejně tak je i pro církev dobré zvážit, jak její činy působí na veřejnost. Některé jedince, kteří žijí v proti-církevním afektu od dob, kdy je formovala soudružka učitelka občanské výchovy, nepřesvědčí vůbec nic, ani kdyby kardinál Duka chodil po vodě a křísil mrtvé. Snad leda kdyby vodu měnil ve víno, ovšem musel by to dělat pořád, lid žízní.
Lidé jsou na církev naštvaní kvůli tzv. církevním restitucím. Nemají proč, z jejich peněz to nejde, jsou to církevní peníze, jen státem ukradené. Ani tak se ale nevyplácí podcenit význam symbolických gest. Vzít nějaký zpustlý církevní objekt, třeba klášter, kde mniši stejně příštích sto let nebudou, a proměnit ho v azylové centrum, to by kritikům ubralo na síle. Vymysleli by si něco jiného, ale to už by byl jejich problém.
Proč se církev rozhodla takto, je poněkud záhada. Biskupové nejsou voleni lidmi a nemusí tedy brát ohled na názory různých xenofobů. Nezdá se ani, že by k něčemu podobnému vybízel současný papež. Jedině snad že se bojí, že jiná náboženství znamenají nákazu a hrozbu, to by ovšem po dvaceti stoletích vypadalo dost málo sebevědomě. Církev má jako problém řešit spíš moderní ateismus a potom sklony k fundamentalismu ve vlastních řadách. Pomyslná muslimská invaze je v pořadí priorit až někde vzadu.
Bylo by samozřejmě milé, kdyby se spolubratrů pilně ujaly bohaté ropné islámské státy, jenže ty se do toho nějak nehrnou. Uprchlíci ostatně vědí, proč tam nemíří. Evropa je pochopitelně lepší. To nic nemění na tom, že pokud někdo potřebuje pomoc, je jedno, kdo to je. Příběh z evangelia o milosrdném Samařanovi je právě o zrušení těchto hranic mezi vírami, když jde o milosrdenství. To by ale biskupové měli vědět.
