Rachel

Rachel Zdroj: Profimedia.cz

Nepřijatelné matení americké lžičernošky českého původu Rachel Dolezal

Tady v Americe si pravidelně ověřujeme, že tam jsme v prostředí hodně bizárním.  Například před několika týdny jsme se dozvěděli, že v Los Angeles jeden učitel odmítá vyučovat cokoliv o Shakespearovi, poněvadž to byl běloch.

„Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“ Již jen nezřídka se cituje tato tužba Martina Luthera Kinga, před mnoha lety zavražděného. Zejména ji nelze slyšet mezi takzvanými „černochy z povolání“, starou gardou nejen velebníčků typu Jesse Jacksona či Al Sharptona, ale i tuctu kongresmanů, starostů, už i guvernérů, i když teď je prezidentem USA jeden z nich. Barack Obama je automaticky pokládán za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece jako syn matky bělošky měl perfektní poloviční nárok.

V projevu k delegátům Demokratické strany v roce 2004, jenž značně pomohl jeho kariéře, Obama tehdy ujistil, že „zde není černošská Amerika, bělošská Amerika, španělsky mluvící Amerika, asijská Amerika, zde jsou Spojené státy americké“. Rasovou identitu nezdůrazňoval, nepokládal ji za něco primárně důležitého. On je přece příkladem, jak vlastním přičiněním lze vyniknout.

A snad téměř každý ho velebil za jeho post-racial hodnocení amerického stavu věcí. Nebyl jsem výjimkou, tehdy (Neviditelný pes, 20. února 2007) jsem napsal: „Zde se teď objevil tento Obama, oproštěn od standardního stylu morálního rozhořčení, prokurátorského horlení, okázalých projevů údajné citlivosti, urážlivosti, kterou nelze konejšit."

Jenže předčasné to radovánky, krok za krokem se pak začala zpřítomňovat ta pravá realita. Obama nikdy nebyl postracial, tak jak inzerován. Nikdo se pořádně nazačetl do jeho memoárů Dreams From My Father s přiznáními jako „když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit jako bych se tím zavděčoval bělochům“. Přiznává, že „našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky“.

Když rasa zůstává rasou

Pro černochy primárním kritériem byla a zůstává rasa. Kdyby běloši takto uvažovali, kandidát Obama přece neměl nejmenší naději být zvolen. Poté co se mu to povedlo, velká část veřejnosti výsledek přijala s úlevou, že národ se dostatečně pozměnil, význam rasy jako dominantního kritéria se vytrácí, pohodlná výmluva za vlastní osobní nedostatky pozbývá na přesvědčivosti. Obamovi příznivci, s jakoukoliv pigmentací, avšak s neutuchající vervou vynášejí automatické trumfy, zatracující veškerou kritiku Obamy jako důkaz rasismu.

Porovnával jsem váhu rasy s důležitostí dělnického původu, správného proletářského zázemí v neblahých zejména padesátých letech minulého století. Tato kriteria přece tehdy rozhodovala, kdo pújde na studia, nebo k lopatě a zániku všech nadějí. Na talentu přece nezáleželo.

Výtečná odvážlivá publicistka Michelle Malkin filipínského původu neváhá pustit se do tématu tak háklivého, i když centrem pozornosti se pak stane její jmenovkyně Michelle - první dáma USA, známá svým pohrdáním své rodné země, s důrazem na dřívější, zejména služební roli příslušníků své rasy. Role nyní důkladně pozměněná, jak v Bílém domě ilustrováno osobností nejvíc vlivnou - Valerie Jarrett íránského původu: Při oficiální události si spletla čtyřhvězdičkového armádního generála s obsluhujícím číšníkem.

Někdejší pokusy o vylepšování kádrového profilu odvoláváním se na jakkoliv pofidérního proletářského dědečka, porovnávám s nynějšími praktikami vylepšovat si svůj rodokmen podle právě potřebných, politicky korektních kritérií. Úspěšná vědkyně Elizabeth Warren, nynější senátorka, reprezentující ve Washingtonu stát Massachusetts, si takto kádrově vypomáhala zdůrazňováním svého prý indiánského původu - aspoň z jedné šestnáctinky, že je Apač či spíš Apačka.

Česká lžičernoška na scéně

Závažná záležitost: Rasová identita. Relevantní jsou jen objektivní, nezpochybnitelná kritéria nebo by to spíš mohla či měla být záležitost osobního vkusu, oportunistických ambicí? Třeba budu tvrdit, že jsem prapůvodem Eskymák. Ze sovětské encyklopedie historického materialismu jsem se například dozvěděl o existenci kmene Ulčů, sídlících v dálavách východní Sibiře. Rybáři, pastevci, lid prostý, přívětivý, též primitivní, vývojově zanedbaný.

Zpravidla v dálavách zbystříme pozornost při přečtení či vyslechnutí jména s náznakem jakýchsi českých kořenů. Například nacistický pohlavár Seyss - Inquart, rodák ze Stonařova, vesničky u Jihlavy, posléze v Norimberku věšený, prý původně byl Volksgenosse Zajíček či Zajitchek.

Začátkem tohoto měsíce (červen 2015) v americkém tisku a na televizních obrazovkách se objevilo jméno DOLEZAL, sice bez háčku, ale vesměs správně s háčkem vysloveno. Začal jsem se zajímat a dopídil se k politické háklivosti s notnou rasovou příchutí. Záhada, týkající se předsedkyně nejstarší americké černošské organizace NAACP, odbočky v městě Spokane státu Washingtonu, v blízkosti pacifického oceánu. Křestním jménem Rachel, tato funkcionářka se zviditelňovala jako pravidelný řečník se soustředěním na otázky rasy a spravedlnosti.

Oblast jejího působení neoplývá vysokým procentem menšinového obyvatelstva a zhruba polovina tamějšího členstva NAACP má evropské kořeny. To byl i případ této tuze čilé aktivistky. Na televizní obrazovce se objevovaly její portréty jako nefalšované blondýny. Teprve v roce 2011 o sobě začala tvrdit, že je černoška. Při té příležitosti i získala vlivné postavení v městské administrativě onoho města Spokane a rovněž získala titul „Adjunct Professor of Africana Studies at Eastern Washington University“.

Její příjmení je dokonale české, ale zřejmě jen se vzdálenými kořeny ke středoevropské končině. Sledoval jsem zaběry jejích rodičů v různých televizních vystoupeních: Otec Lawrence a matka Ruthanne Dolezal. Oba původem ze sousedního státu Montana, kde manžel dřív zastával funkci takzvaného Lincoln County Commissioner, nemám tušení o takových pravomocích. Před mikrofonem se oba, spolu žijící již 41 roků, chovali zdrženlivě, v letech 2002 - 2006 působili v Jižní Africe jako zaměstnanci snad misionářské organizace Creation Ministries International.

Jejich vlastní dvě děti jsou dcera Rachel a syn Joshua, on povoláním uveden jako "autor", momentálně svou sestrou obviněn z rasistických nepřístojností a před soud postaven. Rachel v televizi rezolutně zdůraznila „I definitely am not white“ („Zcela určitě nejsem běloška.“). Posléze takovou diagnózu zmírnila tvrzením, že je spíš černoškou v kulturním slova smyslu. Rovněž zdůrazňila, že všichni běloši jsou rasisté.

Tito rodičové, zplodivší dva potomky, během čtyř roků adoptovali další čtyři děti - tolik přibylo Doležalů: Nefalšovaná černoška Esther, bratři Ezra, Zachariáš, Izaiah - ten ale není synem, matkou adoptovaným, ale adoptovaným bratrem jejího manžela, kdo se v tom pak má vyznat. Ona Esther je na straně Rachel, kterou zbytek nijak harmonické rodiny pokládá za patologickou lhářku. Ta své rodičče nepokládá za své vlastní, tvrdí, že se narodila a vyrůstala v indiánském stanu (teepee), chodila lovit s lukem a šípy, a nic z toho není pravda, jakož ani tvrzení o jejím pobytu v Jižní Africe, kam v životě nevkročila. Tato Rachel je rozvedená, matka dvou již dospělých synů, její bývalý manžel je nepochybný černoch.

Jak to vlastně je?

V české rodné zemi mnoho takových Doležalů určitě nebude. Rozcházejí se názory na kritéria, jimiž by se určovala rasová identita, zda to je především záležitost toho kterého jedince, čím že se cítí být. Mnohé vášně vypukly zejména v kruzích s levicovým temperamentem. Došlo k porovnávání s nedávnou mediální senzací, když proslulý vítězný olympionik Bruce Jenner se vzdor svému penisu nechal předělat ve slečnu Caitlyn Jenner. Je tedy pohlaví a rasa především záležitostí objektive reality nebo self-definition? Je rasa víc záležitostí biologickou nebo sociologickou? Kolik tmavé pigmentace je třeba k dosažení kvalifikace černošství?

Ovšem, na odpovědi by přece ve státě, zdůrazňujícím svůj nárok na označení post-racial , by již nemělo záležet.

Jenže taková vidina se zdá být přece jen v nedohlednu. A její vzdálenost jakoby poslední dobou z víc než jednoho důvodu zřetelně vzrůstala.

Ota Ulč (85) je česko-americký spisovatel a politolog. Žije v americkém Binghamtonu. Vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově, v roce 1959 emigroval z komunistického Československa. V USA vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a na univerzitě v Binghamtonu učil předmět Comparative Governments. Je autorem mnoha populárních knih (například cestopisů a knih reportáží) i odborných publikací.