Vysokoškolští profesoři bývají mnohdy veřejností vnímáni jako nepraktičtí (či dokonce zbyteční) popletové, kteří chudáky daňové poplatníky stojí spoustu peněz a mnoho lidí si možná říká dnes toto: „To je dobře akademičtí chytroprdové, že vám prezident spodních deseti milionů šlápl na kuří oko.“
V dosti vyostřené atmosféře si tak dnes šlo 42 profesorů do pražského Karolina pro jmenovací dekret. Tři kandidáti, které prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat, mezi nimi nebudou. Dekrety profesorům předá náměstek pro vysoké školy a výzkum Jaromír Veber. Řešení sporu patrně čeká na novou ministryni školství Kateřinu Valachovou (nestranička navržená ČSSD).
Jako (snad zkušeného) vysokoškolského pedagoga (na brněnské Masarykově univerzitě učím již třináctým rokem) mě citovaná tématika (ne)jmenování profesorů a dlouhodobý přístup prezidenta republiky k ní velice zaujala.
Hlava státu pokračuje ve svém zvyku odmítat jmenování profesorů navržených akademickou obcí. Tentokrát se rozhodl, že nepodepíše jmenovací dekrety docentů Jiřího Fajta, Ivana Ošťádala a Jana Eichlera. Protestoval kdekdo - včetně rektora Univerzity Karlovy a mnoha dalších akademiků i neakademiků.
Na věc mám stejně jako mnoho mých univerzitních kolegů jednoznačný názor – pakliže dnešní prezident toto mimořádné privilegium využívat nechce, potom ho opravdu nenuťme!
Pro ilustraci uveďme, že mezi politiky obdobný názor zastává například předseda opoziční ODS profesor Petr Fiala. Tedy politik s delší akademickou zkušeností.
Mám za to, že profesory by si české vysoké školy měly v budoucnu jmenovat samy. A určitě by novelizace vysokoškolského zákona tímto směrem nebyla protiústavní.
Čeští a moravští rektoři takový dodatečný úkol jistě snadno, a troufám si říci i rádi, zvládnou. Mezinárodní srovnání - nebyli bychom ani žádnou bílou vránou, ve většině zemí světa to tak bez problémů a dlouho funguje.
Pokládám za zcela nesprávné zmíněné oprávnění delegovat na ministra školství či na předsedu horní parlamentní komory, jak bylo též opakovaně navrhováno.
Před časem mě pak pobavila argumentace Miloše Zemana v televizi, že nedoporučuje jmenování rektory, jelikož rektorem může být i „pouhý“ docent. A co když je (či bude) předsedou Senátu inženýr? A co když dokonce prezidentem bude „pouhý“ inženýr?
Je pravda, že pouť k získání nejvyšší akademické hodnosti je, nebo by aspoň být měla, velmi náročná, zpravidla celoživotní. Završení této nelehké cesty je zákonem svěřeno do rukou prezidenta republiky jako symbolický akt ocenění. Sice mě to jako univerzitního pracovníka částečně mrzí, ale není to nepřekonatelné.
Též jsem si vědom, že kvalita vysokých škol je v České republice různá, nicméně prezident jako ceremoniální prvek vyšší kvalitě profesorů reálně nijak nepřispívá. Zde opravdu není zapotřebí si to malovat růžovými barvami. O legendární „kause Putna“ raději gentlemansky pomlčím.
Myslím, že navrhované řešení by odstranilo permanentní problémy, jež kandidáti a kandidátky na profesory v poslední době mají kvůli nepřijatelně nevyzpytatelnému chování prezidenta Miloše Zemana.
