Když jsem po ruském záboru Krymu vyjádřil domněnku, že nejnovější Putinova zahraničněpolitická doktrína je jen dobovou obměnou zlopověstné doktríny Brežněvovy (obé hájí svrchované právo Moskvy zasahovat všude, kde to uzná za vhodné), snesla se na mou hlavu sprška výtek. Podívejme se po čase, jak se situace vyvinula.
Političtí matadoři opentlení stužkami státních vyznamenání mě obviňovali z toho, že jsem sto let za opicemi: Prý mi uniklo, že Rusko již dávno není Sovětský svaz, nýbrž standardní demokracie, nanejvýš trochu rázovitější. Komunismus že je pro Rusko nadobro překonanou minulostí, i se všemi jeho přehmaty a příklady porušování socialistické zákonnosti. Nikoli náhodou žádnému z ruských státníků, počínaje Gorbačovem, nedělalo potíže omluvit se českému a slovenskému lidu za vpád a okupaci v roce 1968. Argument je to působivý: Kdo odprosil, přece nemůže být věčně pranýřován.
Jenže ve svém hledání nové státní ideologie skončil Vladimír Putin nakonec u poměrně originálního historického konceptu. Podle něho je vývoj ruské státnosti nikdy nepřerušovaným spirálovitým vzestupem, od vítězství k vítězství, vždy na ještě vyšší úrovni než závit předtím. Komunismus v tomto konceptu, to se rozumí, nebyl popřením předchozího vývoje, nýbrž nadřazenou etapou ruských dějin.
Stalin už není nestvůra
Veškeré úsilí výkonné propagandistické strojovny je nyní zacíleno na dokazování této teze, na scelení ruské historie v její stále se zdokonalující jednotě. Nic z ní nesmí být vyjmuto a nic její velikost nesnižuje: Opričnici Ivana Hrozného a čekisté diktátora Stalina, územní rozpínavost v carských časech a v dobách současných – vše stoupá vzhůru, vše tvoří jednu velkolepou vzestupnou řadu.
Stalin ještě donedávna pokládaný za ojedinělou nestvůru svého druhu je tímto konceptem nadobro rehabilitován. Na školních nástěnkách a v učebních osnovách se o něm mluví jako o „efektivním manažerovi“ a hlavním strůjci sovětského vítězství ve Velké vlastenecké válce. Je jasné, že ani zmínka o hekatombách obětí Stalinových čistek nemůže zkalit jeho kanonizovaný obraz, ba naopak – čím více obětí, tím průkaznější je jeho manažerská efektivita.
Význam Stalinovy postavy je dávno opatřen opačným znaménkem, tentokrát jednoznačně kladným. V současném Rusku je komunistická minulost rehabilitována ve své dokonalé úplnosti: V pomnících, v pamětech, v názvech ulic a měst, v symbolice. Nedbaje zlaté carské orlice na vlajce v pozadí, na schůzích úzkého kremelského vedení Vladimir Putin veřejně oslovuje přítomné coby drahé soudruhy, nikoli pány.
Jen samé lži
Vše již bylo přehodnoceno: Dobyvačná tažení, pakt Molotov-Ribbentrop, Katyň. Chyba nebyla shledána v ničem a nic nemá kaz. Ruská vrchnost prostě z definice chybovat nemůže. Dříve nebo později muselo dojít také na revizi té dějinné výseče, kam spadá Pražské jaro, jeho vojenské potlačení a dočasný pobyt sovětských vojsk na území Československa. Zkrátka doba, kdy „jednotkou dočasnosti byl jeden furt“.
Známky měnícího se postoje moskevské věrchušky se nedaly přehlédnout. Články v denících a ve specializovaných publikacích, jako je Vojennoe obozrenie, nakonec i prohlášení mezinárodně angažovaného Vladimíra Jakovleva (to je ten ministr spojů, který odmítl prozradit výši svých příjmů a platí za intimuse českého prezidenta) o tom, že vstup vojsk byl aktem bratrské pomoci, jenž zachránil Čechy a Slováky před sestupem do západního pekla.
Předehra nemohla skončit jinak než úředním zpečetěním nového kánonu – velkým filmovým dokumentem, který odvysílal jeden z nejoficiálnějších televizních kanálů Rossija 1. Nic objevného v dokumentu nezaznělo, jen běžná slátanina starých podvrhů již jednou použitých v nechvalně známém filmovém padělku Československo: Rok zkoušek. Stále tatáž směska lživých výpovědí a křivých svědectví – jak se na „zachránce“ střílelo z oken Národního muzea, jak se pod mundury Lidových milicí skrývali záškodníci z NATO, atd. Již z pouhé vzpomínky se jednomu zvedá kufr.
Rehabilitace brutálního přepadení a následného znásilnění českého národa, ospravedlnění normalizace, jež vymazala ze života dvě generace, klade před zdejší obdivovatele Putina přetěžký problém. Z poměrně souvislého ruského sebechvalného postoje nelze vytrhnout jen jednu epizodu a označit ji za chybu. Nelze schvalovat anexi Krymu a záškodnickou válku na Ukrajině a přitom vinit Brežněva z podobných činů. Platí zde buď, anebo.
Takřka se stoprocentní jistotou se dá předpokládat, že čeští putinoidi se dříve nebo později duševně propracují k uznání Putinovy „pravdy“ o oprávněnosti tehdejšího zásahu – tak, jako spolkli jeho argument, že rusko-německé rozdělení Polska jen posílilo bezpečnost v Evropě nebo že masové čistky prospěly sovětské společnosti, poněvadž ji připravily na neodvratnou válku, a jsou proto důkazem jasnozřivosti masového vraha Stalina.
Co teď udělá Zeman?
Prezidenta Zemana dostává nový ruský postoj do obzvlášť tíživé a trapné situace. Bude se muset ze své státnické pozice vyjádřit k ruskému vidění tehdejších událostí. Rehabilitaci komunismu může bohorovně přejít mlčením, ale ruskou invazi mu připomene každé její výročí. Otazníky se vznášejí také nad smyslem a hodnotou státních vyznamenání, která uděluje u příležitosti oslav 28. října. Za co vlastně dostala vyznamenání Natálie Gorbaněvská? Snad ne za to, že se pokusila znevážit bratrskou pomoc, jejíž smysl očividně nepochopila?
Za co tak asi hodlá Miloš Zeman letos vyznamenat Františka Kriegela? Za to, že sabotoval podpis Moskevských protokolů, jimiž bylo „osvobození“ Československa posvěceno a legitimováno? Nebylo by ve větším souladu s jeho přesvědčením, kdyby posmrtně vyznamenal autory zvacího dopisu, Biľaka a spol. za jejich statečnost? Pro dnešního Vladimira Putina oni a nikoli František Kriegel jsou pravými hrdiny česko-ruských dějin hodnými obdivu, pomníků a čestného místa v dějepravě.
Příště, až bude Miloš Zeman v ruské televizi pět chválu na Vladimíra Putina a jeho odvážnou obranu světového míru, neměl by se nechat oslovovat jako „známý disident a obhájce lidských práv“. V očích jeho guru je to dnes již nevalné doporučení.
