Česko řeší další absurdní spor. Pracovníci vládní agentury pro sociální začleňování stávkují (dnes protest přerušili), žádají nezávislost, osamostatnění své instituce a zjevně se jim nelíbí ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD). Názory ministra jsou vskutku mnohdy vysoce diskutabilní, ale bylo by absurdní, aby zaměstnanci státu určovali témuž státu, jak je má někdo řídit a jaký status mají mít.
Agentura je totiž financována ze státního rozpočtu, evropských fondů a od loňského roku se rozběhl i projekt podpořený takzvanými norskými fondy. V překladu: Všechno jsou to veřejné peníze, za něž se řeší problémy (v tomto případě především Romů), které by měl řešit stát, přestože je dlouhá léta neřeší a neumí řešit.
Například představitel Nezávislých odborů zaměstnanců Úřadu vlády České republiky (nezávislé odbory na úřadu vlády? Už jen to zní hrozivě) Petr Čáp bude o problému agentury jednat s premiérem Bohuslavem Sobotkou. O čem ale vlastně? Pokud nechtějí někteří zaměstnanci pracovat s ministrem Dienstbierem, tak ať podají výpověď. Svět se nezboří z toho, že názory na řešení se u jednotlivých lidí rozcházejí.
„Experti na sociální začleňování“ by si pak mohli založit vlastní organizaci (a v rámci toho i další nezávislé odbory) a shánět si peníze z jiných zdrojů. V tomto případě víme zcela jistě, že by to bylo daleko obtížnější, ne-li nemožné.
Agentura pro sociální začleňování vznikla v roce 2008 za úřadování koaliční vlády Mirka Topolánka, první čtyři roky dokonce nesla v názvu přídomek „v romských lokalitách“. Od počátku je jedním z odborů Úřadu vlády ČR.
Zásadní otázkou, již by si veřejnost měla klást, ale není samotný status a postavení agentury. Spíše to, jak se jí daří řešit to údajné „sociální začleňování“.
Sociální problémy, zaměstnanost Romnů i vyloučení mnoha tisíc této komunity z většinové společnosti řeší stát (předtím československý, dnes český) odjakživa. A moc s ním nepohnul.
Mnoho Romů se cítí odstrčených a diskriminovaných, většinová, bílá společnost na ně hledí s předsudky, a často dokonce s velkou nevraživostí. Bylo tomu tak před sedmdesáti, čtyřiceti i dvaceti lety a je tomu tak i dnes.
Co na tom agentura pro sociální začleňování změnila? Jistě některým lidem pomohla z nesnází, ale s problémem moc nepomohla. Ani nemohla. Neumí si s ním poradit mnoho států Evropské unie, proto je to moc i na jednu agenturu.
Její zaměstnanci by proto neměli stávkovat, ale nabídnout třeba nějaké lepší řešení, jak věci řešit. Státní zaměstnanci by neměli peskovat stát za to, že je platí i za něco, co nepřináší výsledky.
