Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: profimedia.cz

JAN JANDOUREK: Trpíme v kapitalistickém pekle? Jak kdo, vždyť se máme lépe než dřív

Soudě podle některých výroků lidu a jistých jeho představitelů žijeme dnes v naší zemi v brutálním kapitalistickém pekle. Je to spálená země, asociální semeniště chudoby, něco jako Anglie za Dickense, pokud tedy někdo viktoriánskou Anglii považuje za spálenou zemi. Bylo ale dříve lépe?

Pocit, že dříve bylo lépe, mají někteří lide proto, že jim se dřív skutečně žilo subjektivně dobře. To může mít různé důvody. Jeden je takový, řekněme, buddhistický. Mnoho toho nechtěli, tak netrpěli tím, že to nemají. Balaton jim přišel jako vrchol rajské dovolené a víno Ostravský kahan bylo božský nápoj. Také byli všichni mladší a tím pádem i cesta do schodů byla snazší, takže subjektivně mají dojem, že gravitace za řádění kapitalismu zesílila.

Máme nějaká čísla

Proti pocitům se nedá bojovat. Máme tu ale čísla, ne ta, která se dají zfalšovat, třeba pocit štěstí, ale čísla prokazatelná. Tak třeba jakou šanci dožít se vysokého věku jsme měli v ráji dělníků, rolníků a pracující inteligence a jakou dnes, pod tyranií Washingtonu a Bruselu.

Realita je taková, že míra takzvané naděje na dožití se zvyšuje. U mužů narozených v roce 1989 to bylo 68 let a u žen 75 let. V roce 2013 se naděje dožití při narození ženy zvýšila na 81 let, u muže na 75 let. Jak je vidět, kapitalismus zdraví prospívá. Ono to také bude tím, že kromě životního prostředí máme lepší i lékařskou péči. Socialistické zdravotnictví dosahovalo největších úspěchů ve srovnání s vyspělým světem v prvních dvaceti letech existence (třeba díky plošnému očkování), ale za husákovské stagnace už to taková sláva nebyla.

V roce 1988 se v ČSSR provedlo 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel, zatímco v zemích západní Evropy a USA 700 až 800 na milion obyvatel. Mnoho lidí tak u nás kvůli zaostalosti režimu zemřelo zbytečně. Dnes se v Česku, USA a západní Evropě provádí asi tisíc kardiochirurgických operací na milion obyvatel. Rozdíl je snad jasný.

Ještě důchodci

Když už se toho věku někdo dožije, jak se mu vede? Komunisté a spol. rádi vytahují představu seniora podle známé Krylovy písničky Důchodce: „Kalhoty roztřepené na vnitřní straně, zápěstí roztřesené a seschlé dlaně, kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce, tak tedy říkejme mu třeba důchodce.“

Pokud jde o důchody, je tomu tak, že v roce 1989 dostávali důchodci penzi přibližně 1600 korun, v roce 2014 11 050 (v tom nejsou započítány vdovské důchody). Protože zároveň vzrostly ceny, reálně si důchodci polepšili za čtvrt století asi o 23 procent. Na přepych německého důchodce to jistě nedosáhne, ale zlepšení není zhoršení.

I novorozenci se mají lépe. Ještě v 70. letech byla perinatální úmrtnost (úmrtnost do 7 dní po narození) kolem 20 promile, v roce 1991 skoro deset promile. Podle novější přísné definice (jde o váhu dítěte), je to 4,7 promile. Tedy proti dobám socialismu jasné zlepšení.

A je málo dětí...

Jenže to všechno jsou čísílka. Někdo řekne, že důchodci nemají na bydlení, byť ty náklady na něj jsou ve statistikách zahrnuté. Nebo že se rodí málo dětí, přičemž opomenou, že nejvíce se jich u nás rodilo v době protektorátu. Nebo že nebyli bezdomovci, jenomže typ lidí, co končí na ulici, tu byl i za Husáka. Takoví ale končili ve sklepeních, barabiznách bez vody, ve vězení nebo na psychiatrii, kde také umírali za nedůstojných podmínek. A tak by se dalo pokračovat.

A skutečně dalo, protože i nadávat se dnes dá lépe a bezpečněji. Takže až někdo zase začne s tím, že za tohle klíčema nezvonil, mohu k tomu dodat, že je to jeho problém. Normálním lidem se žije lépe, pokud chtějí, nebo je nepostihl nějaký krutý individuální osud.