Zpěvák a skladatel Tomáš Klus (28) je úspěšný, příjemný, usměvavý a kudy chodí, tam rozdává lásku. Když v sobotu dopoledne hovořil v České televizi, dobro z něj doslova kapalo. Může v tom být pro budoucnost ale velká svízel, zejména když Klus plánuje představit své protiválečné písně. Hrozí, že to skončí u naivních popěvků, které budou pouhou pacifistickou exhibicí. A ta většinou nemá nic společného s realitou, jak se Klus domnívá.
Jistě, umělec může tvořit, co chce a jak chce. Jenže Tomáš Klus se tváří, že vše, co kolem sebe šíří, je reálné. Že to není sen. Tvrdí, že vyjadřuje své nejniternější životní pocity a postoje. V pořádku, jen to pořád ještě neznamená, že to není zcela naivní a že to vlastně někdy i škodí. Z historie a ze světa známé mnoho podobných příkladů.
„Je potřeba popisovat realitu, jak je, abychom si ji uvědomili. Věřím, že si uvědomíme, že znova se řítit do téže propasti je léty a generacemi odzkoušený nesmysl. Říkám ne jakýmkoliv válkám a jakémukoliv násilí,“ uvedl Klus k své novince s názvem „Anat život není“. Jednu píseň s podobnou tématikou, nazvanou „zmrZlým“, písničkář představil začátkem roku po teroristickém útoku v redakci časopisu Charlie Hebdo v Paříži.
Snad to tedy neskončí u Kluse podobně, jako v případě Dean Reeda (1938 – 1986), kterému se přezdívalo Rudý Elvis. Tento americký zpěvák žil v komunistické Německé demokratické republice a léta svým „mírovým úsilím“ podporoval totalitní režimy. Hojně vystupoval i v někdejším Československu a Václav Neckář jej považoval za svého přítele.
Protiválečných písní známe mnoho. Někdy dění ovlivnily pozitivně, jindy naopak vedly k vyvolání nálad, které v konečném důsledku oslabovaly demokratický svět (jako příklad slouží nekonečné tažení proti americké přítomnosti ve Vietnamu). Bývá v tom totiž někdy velký rozpor provázený iracionálním sněním. Na něco se umělci urputně zaměří, něco jiného naopak zcela nesmyslně ignorují (ruskou okupaci Afghánistánu, které rozvrátila tuto zemi a nepřímo přispěla ke vzniku mnoha teroristických a islamistických skupin, jež dodnes trápí Západ).
Protiválečné skladby většinou nerozlišují, zda ve válce někdo stojí na straně dobra a jiný na straně zla. Vše je špatné, vítězí zdánlivě pozitivní pacifismus. Jenže ten, jak bylo mnohokrát dokázáno, není žádným řešením. Proto slavné písně John Lennon a Yoko Ono (Give Peace a Change), Deep Purple (Child in Time), Guns N´Roses (Civil War), Pink Floyd (The Dog of War) či Boba Dylana (Blowin´ in the Wind) sice zaujaly, ale nic rozhodně nezměnily.
Pokud chce Tomáš Klus vystupovat proti válce, měl by k tomu také jasně říci, zda je například správné silou zasáhnout proti hrdlořezům z Islámského státu? Nebo ani v tomto případě se válka a násilí „nehodí“? Má právo se naše západní civilizace vojensky bránit proti rozpínavosti putinovského Ruska? Má NATO v případě potřeby nasadit preventivní úder proti možným nepřátelům? Nebo si pouze zazpíváme s Klusem, že je to vše „špatné“.
Zejména ženy Tomáše Kluse milují. Vždyť je ten kluk tak příjemný a milý. To ještě ale neznamená, že nemůže být v některých velmi vážných věcech zcela naivní.
