Dle autorů večera Českého lva má český film být na co hrdý. Nejsem si jista, zda (letošní) film, ale minimálně zmínění autoři ano - po letech se jim podařilo předat obrozené ceny se ctí a šarmem.
Neměli lehký úkol: co do obsahu byl uplynulý filmový rok k uzoufání nudný a profil nominací tomu odpovídal. Z pětapadesáti uvedených snímků se jich do finále dostalo jen něco málo přes třetinu, přičemž mimořádným nejde z oné třetiny nazvat ani jediný. Ve sportu se tomu, tuším, říká plichta. A udělejte z plichty pořad pro sobotní prime time.
Když ve dvacáté první minutě doklopýtal na pódium Rudolfina (totálně nedvojnický) dvojník Jima Carreyho, v recenzentech by se krve nedořezal. Jako by na okamžik ožil duch vachlerovské pseudozábavy - měřit jim tep po vzoru závěrečné scénky s nervózními režiséry (vděčný moment, mimochodem), patrně by explodoval displej tlakoměru.
Mozek versus Gott
Naštěstí to bylo poprvé a naposledy, co se ten večer někdo pokusil být vtipný. Humorného sice zaznělo mnoho, nebylo to však zásluhou scénáře, ale invence a zkušeností předávajících. Jestli má v naší veřejnoprávní televizi někdo nárok na prémie, pak je to ten, kdo přišel s geniální ideou pozvat místo šoubyznysových hvězd lékařské kapacity. Recept na ideálního “předávače” hledají čeští dramaturgové trofejních show léta, přičemž až dosud se nedostali dál než ke Gottovi nebo Bílé. Koho by napadlo, že klíč najde právě Český lev, jedna z nejpranýřovanějších ceremonií tuzemského trhu.
Profesoři, docenti a doktoři vyprávěli a divák uvyknutý přepínat poprvé ve lví historii odložil ovládač. Co víc - moudrým mužům viselo na rtech i ono jindy cynické a nepozorné publikum žvýkajících filmařů. Každého zajímalo, z čeho jsou papírky, jež neurochirurg Vladimír Beneš vkládá do otevřeného mozku, nebo jak se do obličeje transplantovaného Bohdanem Pomahačem zázračně vlije krev (nemluvě o tom, že překvapivě velké procento pánů doktorů přišlo i s nějakou tou vlastní hereckou zkušeností).
Jak zní Krobot
Druhou prémii pak dluží Petr Dvořák všem, kdo se podíleli na medailonech nominovaných. Jakkoli si pod termínem medailon většina z nás představí nudu až za hrob, ty, jež představovaly jednotlivé filmové profese, měly obsah a někdy i vtip. Věděli jste třeba, jak “zní Krobot”? Nebo že i němý Roden občas mluví? Trefně vybrané obrázky z filmů pointovaly mozaiku zajímavých rozhovorů a působily dojmem, že jejich autor nejenže je viděl, ale dokonce ví, co chce říct. Mohlo by se to zdát jako samozřejmost, ale kdo měl někdy tu čest s ukázkami ilustrujícími výkon ve vedlejší roli dlouhým záběrem na obzor s ovcemi, tuší, jaké vzácnosti byl právě svědkem.
Jistě, dalo by se i rýpat. Nešťastný byl úvodní výčet sponzorů, jenž nevynechal ani parfumerii a kadeřnictví, stejně jako ona půlhodina, o níž přímý přenos nabobtnal. Lucie Výborná mluvila výborně, leč dlouze, pohledy zpoza sloupu chápal asi jen kameraman, jehož za něj posadili a těžko lze vysvětlit i to, proč hudební vložku obstarává kvartet z Hamburgu, a ne někdo z nominovaných. Ale nešť: vždyť co by dal český filmový kritik za to, kdyby aspoň polovina z titulů, jež letos bojovaly o Lva, měla kvality jeho cermoniálu.
Výsledkové alibi
Akademici se zachovali jako (ne)chytrá horákyně a Lvy rozdělili tak, aby se měl každý něco a nikdo nic. Čistě statisticky zvítězila Václavova Cesta ven, herecké kategorie opanovala Krobotova Díra u Hanušovic a "řemeslné" pohádka Tři bratři. Vzácně vyrovnaný debut Jiřího Mádla Pojedeme k moři nedostal ani lví chlup, byť figuroval mezi aspiranty na hlavní cenu, příliš se nedařilo ani Fair Play, snímku, jenž Akademici posílali na Oscary. Poněkud alibistický postoj, chtělo by se říct. Ale ne že bychom to nečekali.
P.S.: Jak se ukázalo ráno po ceremoniálu,"totálně nedvojnický" dvojník Jima Carreyho byl ve skutečnosti Jim Carrey. Pointa, jakou by nevymyslel snad ani "Muž na Měsíci". Více o "nemystifikaci" ČFTA zde.
