Cyril Höschl: Kdy se dá s jistotou říci, že je člověk psychicky nemocný | Reflex.cz
reklama
nahoru

Cyril Höschl: Kdy se dá s jistotou říci, že je člověk psychicky nemocný

Cyril Höschl21. února 2015 • 17:00
Cyril Höschl: Kdy se dá s jistotou říci, že je člověk psychicky nemocný
Kdy
• foto: 
Marek Douša

Jeden čtenář se mě zeptal, zda je pravdivé tvrzení, že rozdíl mezi duševním zdravím a duševní chorobou je pouze otázkou kvantitativního, nikoliv kvalitativního rozdílu. Jinými slovy, že každý člověk trpí psychickou nemocí, jen je otázka, do jaké míry. To si zaslouží vysvětlení.

reklama

Rozdíl mezi zdravím a chorobou není jen kvantitativní a není pravda, že každý člověk trpí psychickou nemocí. Tato zjednodušená tvrzení jsou oproštěna od potřebného kontextu, jenž upozorňuje na to, že nikoli duševní poruchy (to by byl paradox), ale pouze jejich některé příznaky známe i z normy a že v medicíně je každé tvrzení třeba mírnit příslovci „spíše“, „převážně“, „mnohdy“ a podobně. Jistě jsme se všichni někdy báli, takže známe strach, ale to neznamená, že trpíme fobiemi. Známe úzkost, ale nemusíme mít ­úzkostnou poruchu.

Víme, co je smutek, ale nemusíme být v depresi; známe veselí, ale to ještě neznamená, že jsme maničtí. Projevy a prožitky, jež jsou adaptivní a jsou součástí normální psychické výbavy (třeba bolest), se mohou coby příznak vázat na nějaký patologický proces nebo se mohou chorobně vystupňovat nebo být nepřiměřené situaci, a stát se tak součástí chorobného klinického obrazu.

Je normální bát se při pohledu do hrozivých hlubin pod sebou, ale není normální stejnou hrůzu prožívat při pohledu do napuštěného umyvadla či ze schodů na půdu. Takto popisováno to vskutku vypadá, jako by duševní poruchy byly vlastně jen trsy neadekvátních či příliš vystupňovaných projevů normální psychiky. To však platí pouze částečně a pouze u nepsychotických poruch, například úzkostných, včetně obsedantně-kompulsívní poruchy, panické poruchy a sociální úzkostné poruchy.

Naopak u psychotických poruch se často vyskytují příznaky (kvalitativní poruchy), jež součástí normální psychiky nejsou, například halucinace a bludy (ty je třeba odlišovat od omylů či od víry). Je ovšem pravda, že mezi zdravím a nemocí jsou šedé zóny, jež činí diagnostiku někdy nejednoznačnou, a že kritéria nemoci mohou být různě přísná a závislá na kultuře či na názoru (případ norského masového vraha Breivika). Jenže většina duševních poruch má svá diagnostická kritéria, jež – jsou-li v maximální míře splněna – nezavdávají důvod k nejasnostem. Tak například u schizofrenie se mohou vyskytnout takzvané příznaky prvního řádu podle Kurta Schneidera, na nichž se shodnou odborníci po celém světě. Kdo je má, je téměř jistě schizofrenikem.

A naopak, zdravý člověk je mít nemůže. Patří mezi ně ozvučování myšlenek, halucinace dvou nebo více hlasů, které si o dotyčném povídají ve třetí osobě anebo komentují jeho počínání, vkládání myšlenek zvenčí anebo jejich odnímání. Určitými výjimkami by však i zde mohly být psychotické poruchy jiného původu, například vyvolané halucinogeny, ale jejich klinický obraz vypadá přece jen poněkud odlišně.

Takže jednou větou – značnou část duševních poruch lze určit jednoznačně, u části to může být problém. Tam, kde jde o příznaky kvantitativní, je pomocné kritérium chorobnosti narušení normálního fungování v práci, v rodině nebo ve volném čase.

Autor je známý psychiatr a pedagog. Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.7/2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama