V Paříži v lednu 17 mrtvých a desítky zraněných. V Kodani včera a dnes v noci 3 mrtví a 5 zraněných. V obou metropolích se útočilo na karikaturisty, kteří kreslili islámského proroka Mohameda, a na Židy. Odpověď Evropy? Několik demonstrací, hodně silných slov a… a nic. Muslimští radikálové mají čas a klid na další útoky. Tato šílená taktika Evropu pohřbívá a silnější slovo proto získávají extremistické politické strany.
Tak, jak to umíme jen my v Evropě, musíme totiž nejdříve vymyslet, jak to vlastně s tím islámským radikalismem udělat. Ke slovu proto místo činů přicházejí projekty, akce, politická korektnost, granty, dotace, multikulturní centra, mezináboženský dialog, výchova, převýchova, úsměvy a přihlouplé nápady. Většina z toho se platí z peněz daňových poplatníků. Výsledky vidíme. Pardon, často nevidíme.
Přitom jistá řešení se nabízejí, nejsou příliš složitá, ale vlády (na rozdíl od stále větší části veřejnosti) evropských zemí k nim z nejrůznějších důvodů nepřikročí.
Měla by se urychleně omezit imigrace z některých zemí, musí se u toho trvat na principu výběrovosti žadatelů, je nutné posílit vnější hranice Evropské unie, na čemž se mají podílet všechny členské státy. Uprchlíky nemůže na moři „lovit“ pouze Italové. Posílit i kontroly na hranicích členských států.
V případě opakovaných problémů deportovat provinilce zpět do vlasti a zakázat jim na doživotí vstup na území EU. Neudělovat občanství v průběhu několika let.
Zaměřit se důsledně na islámské nadace, které pod pláštíkem vzdělávání a výuky náboženství „pracují“ i na šíření radikálního islámu. Mnohé z nich podporuje Saúdská Arábie (dovolí si ale některá politická strana jít proti bohatému ropnému království?). Semínka nenávisti k Západu, demokracii a svobodě jsou přitom dávno zaseta.
Dokud se situace neuklidní, a ona se neuklidní, nepovolovat stavbu či zřizování nových mešit.
Omezit finanční toky pro islámské radikály. Kromě podpory z bohatých arabských zemí často získávají peníze z kriminální činnosti a šedé ekonomiky. To je práce pro policii a finanční úřady.
Prakticky nic z toho se ale nestane. Pokud ano, budou to jen polovičatá a časově omezená řešení. Naše civilizace totiž nechce s ničím a nikým bojovat, naší zbraní je pouze slovo a dobrá vůle. Ty ovšem na druhé straně neexistují.
Evropa, jak jsme viděli při dvou světových válkách a vidíme i teď v reakcích na nestoudnou rozpínavost Ruska, je ale naprosto nepoučitelná. Vychutnávat si vlastní sebevraždu je ovšem skutečně zvrácené.
