Jedno se marketingovému týmu bubliny jménem 50 odstínů šedi nechat musí: udělat z ničeho něco umí na jedničku. Neuplyne dne, aby se o ní nemluvilo, lístky na premiéru jsou vyprodané od podzimu. Dokonce se protlačila na Berlinale, festival intelektuálů, pro nějž je příliš komerční i Woody Allen. A nakonec se kvůli ní málem poprali i novináři: ti, kteří ji vidět nechtěli, ale museli, protože u „nejžhavější premiéry roku“ si zkrátka nemohli dovolit nebýt.
Byla jsem mezi nimi. Hodinu před projekcí v berlínském IMAX jsem se v moři zpocených těl (ne, těch z filmu ještě ne) snažila najít skulinku, skrze niž bych mohla dýchat. Sál už byl v tu chvíli plný. „Dámy a pánové, končíme, sex budete muset odložit,“ vyháněl nás manažer kina, patrně v domnění, že „vtipemů vyčistí vzduch. Nevyčistil. Rozezlené, týdenním maratónem unavené žurnalisty čílil už sám fakt, že je někdo donutil stát frontu na film, jejž nenávidí. Hvězdy, které jej přivezly, navíc odmítly účast na tiskové konferenci (žádné úvahy o hlubokých ponorech, škoda), čímž se spojení Berlinale–Odstíny stalo ještě absurdnějším. A teď ještě německý humor!
Pod schody k sálu (ano, tak daleko fronta sahala) se nato rozpoutala válka. Horkokrevní Italové křičeli, dámy omdlévaly a manažerský vtipálek se radši po anglicku vytratil — hrozilo, že od těch, kdo ještě dýchají, jednu schytá. Telefony společnosti, která nad projekcí bděla, pro jistotu ohluchly a trhačům lístků přišla na pomoc ochranka. „Měli to naplánované. Moc dobře vědí, že film sám za pozornost nestojí, zatímco tohle se bude psát samo. Udělali z nás součást kampaně,“ konstatovala na konto producentů kolegyně z francouzského deníku a nebyla daleko od pravdy.
V úvodu článku padlo slovo nejžhavější. Jestli onoho mrazivého podvečera někdo něco žhavil, pak maximálně novináři telefonní linky — informovali své editory, že časná recenze nebude. Respektive že možná nebude vůbec žádná — na truc. SamTaylor Johnsonová, režisérka rádobykontroverzního snímku, by jim měla poděkovat, ušetřili jí tím spoustu nepříjemného čtení. I když kdo ví, třeba by ji potěšilo konstatování, že natočila skvělou komedii (nikdo nedocení výroky typu „S nikým před tebou jsem nespal a nikoho jsem nevzal do helikoptéry!“ víc než festivalové publikum).
Mimochodem v kině naproti IMAX, tedy tak říkajíc na dosah od „rudého pokoje“, běželo promítání pro odpadlíky. Olmiho Torneranno i prati, snímek za pár drobných, jenž si vystačí s lesní mýtinou a několika (velmi oblečenými) muži. Odehrává se v horách za první světové války a z toho skromna, co má k dispozici, vykřeše tolik emocí, že by vydal na tisíc Odstínů. Válka je v něm osobní a fyzická, taková, jakou znali naši pradědové, ale my jsme na ni skrze pandury a atomové hrozby zapomněli. Pravda, helikoptéry v něm nevedou. Ale zážitky ano.
