Debata o inkluzi handicapovaných dětí do „normálních“ škol je až trapná svou nekompetentností. Přítomnost postižených mezi zdravými je totiž nenahraditelná část výchovy, vzdělávání a formováním žádoucích postojů těch zdravých dětí.
Znal jsem jednu o generaci starší dámu - skutečnou dámu, která odstavovala malíček při pití ze šálku a ráda hovořila o své noblese. Když ale uviděla vozíčkáře, stereotypně opakovala větu: „Kdo se na to má koukat?!“ Byla to starší žena, proto jsem jí nikdy neodpověděl slovy: „Ty se na to máš koukat, ty zdravá krávo!“ Škoda, že jsem to neudělal, protože když sleduji diskusi, jak začleňování dětí do normálních škola napadl prezident Zeman, zřejmě jsem měl.
Svět, přestože televizní reklamy ukazují pravý opak, není osídlen pouze mladými, krásnými, inteligentními, zdravými a perspektivními lidmi. Jsou mezi námi také lidé slepí, hluší, pohybově handicapovaní, a tudíž na vozíčku či na berlích, mentálně handicapovaní, podivíni s Aspergerem a koktaví. Proto by se o jejich existenci měly děti dozvídat co nejdříve, a od první třídy se učit je znát, akceptovat, a sdílet s nimi společný svět.
Bolševismus zavíral postižené do ústavů, nebo je v lepším případě nechával zavřené doma. Většinová společnost o nich v podstatě nevěděla. Přitom tito lidé jsou naprosto rovnocennými spoluobčany, nikdo nemá sebemenší právo se nad nimi ofrňovat nebo jimi pohrdat. Proto by měli být součástí „normální“ zdravé společnosti, a ne nějakého ghetta postižených. To je cílem inkluzivního školství, a je nepochopitelné, jak to někdo může nechápat.
Podle mého názoru by totiž v každé třídě prvního stupně základní školy měly být alespoň tři handicapované děti. Jeden vozíčkář, jeden hluchý, a jeden lehce mentálně retardovaný. A jedna asistentka na všechny tři. Na toho retardovaného by se nečekalo s výukou, prostě by zaostával, stejně jako by ten vozíčkář zaostával v tělocviku. Nic strašného. A od páté třídy - kdy držet mentálně retardovaného ve společné třídě se zdravými asi ztrácí smysl - by na každé škole byla na druhém stupni jedna třída školy praktické - pro ty hloupé či retardované, aby je zdravé děti potkávaly alespoň v jídelně a o přestávkách. Aby se jim například naučily děti pomáhat. Tímto opatřením - které by nebylo nijak drahé - by děti od nejútlejšího dětství chápaly, že jsou mezi námi i nějak odlišní, a že je to úplně normální.
Je samozřejmé, že pokud je dítě napojené na umělou ventilaci nebo jde o těžce mentálně retardovaného agresivního autistu či sociopata, tak nemá v „normální“ škole místo. Takových je ale mezi postiženými menšina. Většina je schopna socializace a vzdělávání v „normální“ škole, a také do ní patří. Jen inkluzivním školstvím totiž dokážeme dětem naplno vštípit hodnoty jako ohleduplnost, soucit a tolerance k odlišným a slabým. Tedy hodnoty, které zjevně chybí Miloši Zemanovi, který inkluzivní školství zpochybnil.
