Prezident Miloš Zeman si opět pustil pusu na špacír. A vyšlo mu to jako vždy. Všichni se zabývají tím, co řekl, načež už nezbývá energie a čas na hodnocení jeho dalších činů, které jsou přitom mnohem pozoruhodnější a závažnější.
Zeman plácnul, že by se handicapované děti neměly vzdělávat s dětmi takzvaně normálními. Upoutal tím na sebe logicky pozornost. To by mu šlo. Upřímně řečeno, když je někdo prezidentem, není to až takový problém. Hlava státu by upoutala pozornost i tehdy, kdyby vyšel na procházku s modrým psem, nebo šel do zoologické zahrady krmit lamy. V tomto případě se ale nabízí podezření, že prezident toto nehorázné proniknutí do oblastí výchovy a školství, což jsou oblasti, kde není známo, že by o nich měl nějaké vědomosti, použil jen k odvedení pozornosti.
Od čeho? Přece od kejklů svého kancléře Vratislava Mynáře. Záležitost s podezřele levně koupeným domem, stejně tak jako manévry kolem jeho bezpečnostní prověrky. Buď je Zeman katastrofálně neinformován, což u prezidenta (no jistě, pokud to není český prezident) překvapuje, nebo informován je, ale předstírá, že není. Pročpak asi?
Trik iluzionisty
Miloš Zeman používá známý kouzelnický trik, jak ho popisuje už spisovatel Josef Škvorecký. Když se iluzionista pokouší provést nějaký trik, nechá na scénu vstoupit dívku v minisukni. Zraky přítomných, přinejmenším pánů, se obrátí správným směrem. Správným z hlediska iluzionisty. Ten si mezitím může tahat z rukávu, co chce.
Noviny, weby a televize jsou plné vyjádření různých pedagogů, speciálních pedagogů, rodičů více či méně postižených dětí, bývalých postižených dětí, které mezitím úspěšně dospěly v integrovaných třídách a tak podobně. Všichni se shodnou na tom, že je prezident mimo. A o to přitom vůbec nejde. Hlavně, že se nastavila agenda, protože „pan prezident“ se nebude muset vyjadřovat k věcem, ke kterým se vyjadřovat nechce.
Proč by se mu taky mělo chtít, když vidíme další katastrofální doklad jeho neschopnosti v oblasti personální politiky? Nebo ne neschopnosti, ale spíše bezmocnosti? Neví prezident, co chce, nebo musí dělat, co nechce?
Stejně tak se zdá, že podzimní aféra se sprostými slovy Miloše Zemana ve vysílání Českého rozhlasu měla sloužit pouze k zastření jeho podivného počínání při návštěvě Číny. Prezidentova zahraniční politika, pokud má vůbec u nás existovat něco takového, se dostala mimo zorné pole. Jeho návrat letadlem soukromého podnikatele a podlézání totalitní mocnosti skandálními výroky zůstaly zapomenuty. Výsledek byl ještě lepší, než si mohl přát. Za starých dobrých časů, když se premiérovi Zemanovi nechtělo něco vysvětlovat, třeba ohledně takzvané bamberské aféry, řekl, že si uložil bobříka mlčení. A bylo vystaráno.
Pozor na majestát
Kdo by v této zemi ale vzal odvahu, dotknout se majestátu tak vysoce postaveného člověka? Vždyť je to sám prezident! Jak by prostý plebs, nějaký novinář, nuzný mužik, mohl dělat komplikace? Hlídací pes demokracie má poněkud vyviklané zuby. Zvykli jsme si, již od dob pontifikátu velkého a neomylného Václava Klause, že k prezidentovi se chodí dělat interview v předklonu. Výsledkem bývala nekonečná nuda. Ne snad, že bychom na Hradě i tak neměli dost komických výstupů. Dříve je obstarávali klauni, které najal Klaus, dnes si vystačí prezident sám. Beztak nemá konkurenci.
Můžeme být zvědaví, s čím přijde Zeman příště. Zvědaví bychom ale měli být spíše na to, co chce zakrýt, ne na to, jakou další nehoráznost nám vnucuje. Pohled na tuto lidskou trosku a loutku by byl smutný v každém případě. Zeman je politováníhodná figura. Bylo by na místě, a v normální společnosti by tomu tak bylo, aby se jeho blouznění odehrávalo někde v soukromí. To jen u nás, v podivné v České republice, se tato temná postavička může stát hlavou státu.
Několik desítek procent lidí je s tím stále ještě spokojeně srozuměno a někteří si dokonce myslí, že proměna Pražského hradu ve stoku je to správné demokratické a vskutku lidové. Bohužel vidíme, nebo snad bohudík, že ostatní země jsou podobného divadla ušetřeny, aspoň pokud jde o prezidenta. Je to dost smutná vizitka o úrovni národa.
To, že je Miloš Zeman platně zvoleným prezidentem, je pravda. Je to asi pravda toho typu, jako když konstatujeme, že mor je nemoc. Proti tomu lze sotva něco namítat. Těžko ale chtít, abychom z toho byli nadšení.
