Podle islámské teologie zakladatel islámu Mohammed osobně vyzýval své následovníky k tomu, aby zabíjeli jeho kritiky, a ty, co ho zesměšňovali. Mezi první Mohammedovy oběti tak patřila těhotná žena či satiričtí básníci. V průběhu staletí k nim přibylo mnoho dalších lidí – nově se k nim připojili i povraždění novináři z redakce francouzského Charlie Hebdo.
Osobně jsem přesvědčen, že jen malá část muslimů je Mohammedovi natolik oddána, aby jeho příkazy a vzor následovala do všech důsledků. Přesto ovšem zůstává část muslimů, která učení Mohammeda neváhá plnit do puntíku, a tak vraždí jeho kritiky a karikaturisty.
Samotní muslimští historici zaznamenali z doby života Mohammeda několik případů, kdy Mohammed sám navedl své věrné k vraždě jeho kritiků. Exmuslim Ibn Warraq o tom píše:
„Prorok (Mohammad) řekl v den dobytí Mekky: Jsou čtyři osoby, které nedostanou ochranu na svatém i nesvatém území. Pak je jmenoval. Byly mezi nimi dvě zpívající dívky; jedna z nich byla zabita a druhá utekla a přijala islám”. (Sbírka Mohamedových výroků od Abu Dawud, kniha 14, číslo 2678).
Mezi zabitými byli například: Al-Nadr bin al-Harith (buď ho zabil Mohammed osobně, nebo jeho bratranec Alí, muslimové se na tom nedokáží shodnout. The Encyclopaedia of Islam, nová edice, sv. VII, 1993, str. 872), dále Ukba bin Abi Muajt (když Mohammed nařídil jeho zabití, Ukba mu odpověděl, „Kdo se ale postará o mé děti?” „Peklo“, odpověděl Mohammed, citováno v: Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh). Kab al-Ashraf (Mohammed řekl, „Kdo si za mě poradí s tím neřádem?“ Salim bin Umajr vyrazil a zabil ho. Citováno v: Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh). Podobně dopadli mnozí další. Podle některých historiků měl Mohammed vinu na zabití nejméně 1000 lidí, ať již je zabil osobně nebo byli zabiti na jeho pokyn.
Asi nejbrutálnější byla vražda Asmy bin Marwan, která byla básnířka a zesměšňovala Mohammeda ve své poezii. Mohammed veřejně varoval, že jestli bude Asma ve své činnosti pokračovat, tak ji stihne trest. Asma se však, podobně jako francouzští novináři, nedala zastrašit, a tak ji stihl
Mohammedův trest. Byla zavražděna muslimem mezi svými dětmi, když jedno kojila. Podle muslimských historiků Mohammed prohlásil před svými věrnými „kdo mě zbaví Marwanovy dcery?“ Mohammedův žák Umajr bin Adij al-Chatmi se vydal, aby Asmu v noci přepadl a zavraždil ji obklopenou jejími dětmi. Ráno se Umajr šel pomodlit s Mohammedem do mešity a oznámil mu, co udělal. Mohammed jej pochválil slovy, že svým činem (vraždou Asmy) „pomohl Alláhovi a jeho prorokovi“ (citováno z: Ibn Hišam a v Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh).
Jak je vidět, tak činy vrahů francouzských novinářů jsou motivovány náboženskou nenávistí, která má svůj zdroj a oporu v základních islámských textech a odkazuje k samotnému zakladateli islámu Mohammedovi. Je třeba, aby si naše společnost konečně přestala nalhávat, že „islám za to nemůže“.
Také je třeba přestat mlčet k prohlášením našich českých muslimů, kteří vždy po takové akci přijdou s tvrzením, že je islám „náboženství míru“ a „nemůže za násilí páchané muslimy“.
Potřeba je naopak zažehnout veřejnou debatu. Začít se muslimů ptát, zdali explicitně odmítají toto Mohammedovo násilné chování a chování jeho druhů a zdali se opravdu snaží reformovat islám tak, abychom nemuseli mít z vyznavačů islámu strach. Abychom věděli, že jejich prohlášení odsuzující takové činy nejsou jen pokryteckou PR akcí a že představitelé tuto část islámu opravdu odmítají.
Bez reformace islámu sice mohou muslimové a obhájci islámu nadávat svým kritikům do rasistů, xenofobů a islamofobů, ale ani tak nedokáží zakrýt, že ve strachu z pravověrných muslimů nejde o nic jiného než o přirozený strach z násilí ukrytého pod povrchem islámu.
